Colleta seděla u okna a pozorovala zimní stráň u jejich domu, na které mráz předváděl svůj božský tanec a um. Tráva tančila sladce ve větru a její mrazivá ozdoba se držela ze všech sil. Kdyby byl větřík jen o poznání silnější, odhalila by se její spálená zimní krása a na jaře místo růstu by začala umírat.
Umírat. Cítím se jako ta tráva, myslela si Colleta. Umírám já, anebo moje city. Anebo rostou snad ony do výšin? Jsem tak špatná, že nemohu mít lásku muže, kterého chci? Bylo v pořádku, že jsem já vyjevila své city? Nehraje si teď se mnou? Vždycky mi vtloukali do hlavy, že muž si nemá být jistý a měl by o to víc bojovat, ale já přijdu a ve své důvěřivé naivitě mu vše vyklopím.
Co jsem čekala? Že všeho nechá a rozběhne se za mnou? Jen tak?
O, má drahá, na tebe jsem čekal celá staletí? Jako bájný rytíř, který pozvednuvši svůj zrak spočine na kráse ducha a těla své paní a již nikdy se nevrátí domů, tam, kde to důvěrně zná? Ať jej tam čeká cokoli…?
Skutečně jsem to já, kdo čeká na rytíře-krále, ale kolik takových na světě je? Dvacet? Ten jeden z louky? A opravdu věřím tomu, že jeden z nich se zblázní a vezme si mě? A já budu moci konečně otevřít své srdce a zahrnout celou zemi svým kouzelným darem? Tím, který mi dali shůry a ten, který byl tolikrát odmítnut a nepochopen a zatracen pro svoji silnou záři, která zaslepovala?
Ach, měla jsem mlčet.
Možná, že kdybych mlčela, mohla jsem teď na té trávě sedět zas s ním, anebo se po ní procházet a naslouchat jeho slovům. Teď jen sedím doma u okna, zlomená žalem, a myslím jen na to, jak přežiji těch několik nadcházejících dnů volna.
Volno. Ještě před několika týdny by se modlila za toto slovo, protože u nich v kanceláři toho už bylo moc. Teď se však modlí za to, aby to hlasité mlčení a tlukot zblázněného srdce přehlušilo vyzvánění telefonů, ječení kolegů a šustot papíru.
Nějak to přežiju. Musím. Přece tu neumřu za oknem jako všechny moje kytky, když je nezalívám.
„Co to je? Kdo to zase přišel, mami?“
„Colleto, nemáš tady s sebou tiskárnu?“ ptá se matka ode dveří.
„Cože? Na co chceš tiskárnu?“
„Je tady nějaký pán, asi někdo od sousedů, a ptá se, jestli tu nemáme tiskárnu.“
„Tak ať jde dál, mám tady přenosnou.“
„Dobrý den, jsem David Ruskin.“
„Těší mě, Colleta Franková.“
„Mám tady jenom maličkou, přenosnou… Co chcete tisknout? Nejen si jistá, jestli tam mám dost barvy.“
„Ó, jen 2 dokumenty, smlouvy, a to stačí černobíle,“ ujišťoval ji.
„Smlouvy mezi svátky, vy jste teda pilný,“ snažila se být Colleta milá.
„Přijde na to. Koupil jsem vedle ve městě nějaké nemovitosti a tomu realitnímu makléři došla náplň a všude mají zavřeno.“
„A jak jste se proboha dostal až k nám?“
„Na doporučení od toho agenta. Zná vás a prý jste vždy v práci. A tak jsem to zkusil.“
„Je moc upovídaný, řekla bych.“
„Já jsem si před chvílí říkal, že žena jako vy asi musí odpočívat. Přece žena jako vy nebude jen pracovat, ale bude si chtít užívat i jiných radovánek… Promiňte, jsem vlezlý,“ začal se David omlouvat, když viděl, že se Colleta začíná červenat.
„To je v pořádku. Vlastně má pravdu. Spíš pracuji.“
„A nechtěla byste to změnit?“
„Jak to myslíte, přestat pracovat?“
„A co děláte?“
„Jsem office manažerka.“
„Aha, tak to jistě musíte být pořád na telefonu.“
„To ano, teda kromě tohoto místa, protože tu není žádný signál,“ usmála se na něj.
Snad poprvé, řekl si David. Má hezký úsměv a je škoda, že to nedělá častěji.
„Víte, spíš jsem si myslel, jestli byste třeba nezašla dnes večer na večeři. Nezávazně. Nikoho tu neznám, teda kromě vás a toho agenta.“
Mamka Collety to slyšela a než ona stihla odmítnout, což chtěla podle toho jak se nadechovala, tak prohlásila: „Colleto, to je skvělé. Mohla bys mi zaskočit za Henrietou a něco přinést. Je to moc důležité, musím ten balíček mít ještě dnes doma.“
David se pozorněji zadíval na starší dámu a bylo mu jasné, že spíš než na ten balíček je dáma zvědavá na to, aby se její dcera taky trochu uvolnila.
„Dobře, půjdu ráda,“řekla Colleta překvapená vlastní odpovědí.
„Mohl bych vás vyzvednout v sedm. Souhlasíte? A tu tiskárnu – mohl bych si ji půjčit a vrátil bych Vám ji v těch sedm? S novou náplní, samozřejmě.“
„Ale jistě.“
„Děkuji. Takže v sedm se budu těšit,“ otočil se David ještě ve dveřích a usmál se na obě dámy, které jej vyprovázely.
„Mami, proč se do toho pleteš?“ ptala se matky.
„Ale no tak, vypadá seriozně, jsem si jistá, že si s ním můžeš vyjít.“
„Ty děláš, jako by to bylo rande.“
„No a?“
„Mami, tihle chlápci, co kupují nemovitosti mají peníze, jsou zvyklí obchodovat a jak sám řekl, nikoho tu nezná, takže když se venku ukáže s někým, koho zase znají všichni, tak je to plus pro něj. Chápeš to?“
„Ne, nechápu. Myslím, že o tohle mu nejde. Mohl na tobě oči nechat, to sis nevšimla?“
„Víš co, na tu večeři půjdu, ale ušetři mě, prosím, dohazování. Na to opravdu nemám náladu.“
„Máš pravdu, náladu nemáš, ale nemám tušení, čím to je. Jsi zamlklá, vysedáváš celé dny u okna…“
„Ty...“
„Jo, vidím tě. Chodíme s tátou každé odpoledne do lesa na procházku a vídávám tě sedět u okna a koukat na tu stráň. Jako by sis tam něco nechala.“
Jo, mami, nechala jsem tam své srdce, ale to mi zrovna ty, věřit nebudeš, pomyslela si Colleta smutně.
Má ještě 3 hodiny čas, než se ten – „jak že se jmenoval ten chlap, mami?“
„David Ruskin.“
Mám tedy ještě 3h na to, než se David objeví. Možná bych se měla podívat, jestli tady mám nějaký ucházející oblečení. A sakra. Co si vezmu na sebe? Vždyť tu mám jen věci na ven… No, tak to bude muset chlapec přežít, pomyslela si Colleta, když viděla tu výbavu.
„Mami, kde mám ten červený rolák?“
„Jaký?“
„No ten, co jsem v něm přijela.“
„Vyprala jsem ti ho.“
„Cože? Mami, proč to děláš, vždyť víš, že to nemusíš..“
„Ale jistě bude už suchý. Jen ho přežehlím..“
„Ale…tak dobře, díky.“ Colleta nikdy nechápala, jak tahle dobrá žena může být vždycky tak, tak.. připravená a ochotná pomoct.
Asi to mám po ní, ale všechnu tu sílu dávám našim klientům a na ty doma už síly moc nezbývá.
Jak že to říkal ten chlap, ten David. ,A nechtěla byste to změnit?´
Víte, co, Davide, asi ano… ještě si dnes večer popovídáme., pousmála se Colleta.
Crrrr.
„Už jdu,“ volala Colleta a běžela ze schodů.
„Sluší vám to,“ prohlásil David s otevřenou pusou a na víc se nezmohl.
Když ji viděl odpoledne, moc nechápal, jak žena její vizáže může dělat office manažerku, ale teď vypadá úplně jinak. No jo, jsou ženy, které prostě překvapují. A tohle bude asi jedna z nich.
„Jdeme, anebo tu budete dál stát s otevřenou pusou,“ zeptala se ho Colleta rozpustile.
Jen povytáhl obočí a nabídl jí rámě. „Tak pojďme.“
Colleta se cítila kupodivu dobře. Tenhle David byl sice celkem pohledný, ale měl i něco v sobě. Na rytíře ve zbroji sice nevypadal, ale pokud koupil nemovitosti, tak v tom asi bude umět chodit. Pozemky i domy v jejich okolí nejsou sice drahé a je to skvělá lokalita. 20km od hlavního města a jednoho dne, kdo ví.. třeba si to tenhle chlap uvědomuje, jaké měl štěstí, anebo to byl záměr? Nu nic, teď na to nebudu myslet.
Je docela hezká. Agent tvrdil, že jen pracuje a že je to taková kancelářská myš, ale v tom přiléhavém roláku a džínách, které obepínají její oblé boky… no.. je to celkem kus.
„Kam vlastně půjdeme? Nejsem si jistá, jestli zrovna dneska budou mít někde otevřeno.“
„Už jsem to zařídil, když jsem se vracel od vás. Je tu otevřený jediný podnik v celém městě – Henriety bistro. „
„Ta to jste si nemohl vybrat líp. U Henriety dostanete to nejlepší k jídlu. Vždycky. Ta stará dáma je úžasná.“
„A já jsem si nemohl vybrat lepší společnici. Znáte tu všechny lidi?“
A, tak je to tady, pomyslela si Colleta. Jsme u toho důvodu, jak jsem říkala. „Přijde na to. Vyrostla jsem tu. Já ty lidi znám, ale oni neznají moc mě. Spíš jenom jako malou školačku, to je vše.“
„Aha. Pracujete celé roky jinde, chápu to správně?“
„Přesně tak. Vlastně je to jasné. Když se podíváte kolem, tak vidíte, že tu chcípnul pes.“
„Mně to tak nepřipadá. Zatím jsem tu potkal samé milé lidi.“
„Co si dáte,“ ptal se, když jí pomáhal z kabátu.
Vida, pán je gentleman, to by se tady od nikoho nedočkala. Ani od NĚJ. Ale ta toho teď myslet nebudu.
„Víte, já nemám moc hlad. Kuchyně mé matky je vážně výživná,“ usmála se.
„Ale no tak, přece mi nedáte košem, Colleto. Nevadí vám, když vám budu říkal Colleta a vy mně David?“
Usmála se – „dobře.“
„Takže?“ zeptal se ještě jednou.
„Dám si malý salát a bílé víno, Davide.“
„Tak se mi to líbí,“ usmál se David a objednal hned, jak si sedli ke stolu.
„Tak tohle se Henrietě bude líbit. Žádné složité vyhledávání v jídelním lístku. A co si vlastně dáte vy?“
„Já miluji ryby, takže když jsem venku na ceduli četl, že tu dělají lososa, věděl jsem hned, co to bude.
Je to jedno z jídel, které umím i báječně připravit.“
„Vy vaříte?“
„Noo, nemám na to tolik čas, ale vařím. A jde mi to,“ mrkl na Colletu.
Tohle neušlo paní Henrietě a hned z kuchyně volala Colletině matce.
„Marion, víš kdo tu je?“
„Moje dcera?“ zeptala se Marion.
„Jo a víš s kým?“
„Vím, s Davidem Ruskinem.“
„Jak ho znáš?“
„Dneska k nám přišel pro tiskárnu.. tak jsme se seznámili. A hned pozval Colletu na večeři,“ chlubila se Marion.
„Počkej, já se neptám na tohle, ale víš, co ten chlap dělá?“
„Zaslechla jsem, že koupil jen nějakou nemovitost či co a potřeboval vytisknout smlouvu. Proto k nám přijel. Colleta byla jediná, kdo ji v okolí asi má zrovna v téhle v téhle době.“
„To je TEN David Ruskin.“
„Jaký, Henrieto, vůbec ti nerozumím?“ čertila se Marion Franková.
„Ty nečteš noviny nebo co?“
„Přiznám se, že v posledních týdnech ne – to víš, cukroví, přípravy, uklízení, dárky…“
„To je ten chlap, co tu skoupil skoro všechny administrativní budovy. Teda baráky, ze kterých chce něco administrativního udělat. Má strašně moc peněz.“
„Na to ale nevypadá. Myslela jsem si, že koupil jeden barák a chtěl na nás udělat dojem.“
„Tak to tě musím zklamat. Tenhle chlapík je velmi bohatý.“
„Slyším v tvém hlasu i jiný tón, než nadšený, že zrovna tenhle chlap sedí v tvé restauraci?“ zeptala se opatrně Marion.
„Víš jaké by to bylo pro Colletu štěstí, kdyby si ho vzala?“
„Teda Henrieto, vždyť se znají sotva půl dne a ty už myslíš na svatbu. A zrovna naše Colleta. Na druhou stranu je nejen bohatý, jak tedy tvrdíš, ale taky docela sympatický a mohl na ní oči nechat. Nechci ti kazit radost, ale mám dojem, že naše Colleta nám tají nějakého přítele. Celou dobu, co je tady, se chová divně, jen kouká z okna. Dokonce si nečte zprávy na svém mobilu. A to je fakt divný. Jako by ji nezajímala ani její práce…“
„Halo, halo, teto Henrieto?“ volá Colleta a hlavu má skoro v kuchyni.
„Musím končit, něco chtějí.“
„Tak zatím a díky za zprávy, má přítelkyně,“ loučí se s majitelkou bistra Marion Franková. Asi si budu muset s tou mojí holkou promluvit, pomyslela si.
„Ano, zlatíčko, na něco jsem zapomněla?“ ptala se s naivitou v hlase stará paní Henrieta.
„Zapomněla jste na naše víno.“
„Aha, děvče, to hned napravíme. Hned jsem u vás. Měla jsem telefon, víš.“
„Aha, to znám,“ usmála se nic netušící Colleta.
„Ona tam telefonovala, chápete to,“ postěžovala si Colleta Davidovi, když se vrátila ke stolu.
Jemu tohle malé zdržení ani nevadilo, mohl totiž nerušeně pozorovat její vzdalující se pozadí a říkal si, jaké by to bylo, tisknout ten její.. no, zbláznil ses snad, napomenul sám sebe David.
„Děje se něco?“ ptala se Colleta.
„Nee, nic. Díky, že jste to obstarala.“
„To je Ok, vím, jak to tady chodí. Matka s Henrietou jsou letité přítelkyně a vsadím se, že hned zítra bude moje matka vědět, co jsme tu jedli,“ pousmála se Colleta.
„Pro koho pracujete?“ ptal se David. „Nevadí, že jsem začal o práci?“
„Ani ne, docela mi chybí ten pohyb,“ přiznala se Colleta šťastná, že mohou mluvit o něčem, v čem si je jistá. „Firma, kde pracuji, se zabývá odpadem. Není to o tom, že bychom odpad jen třídili, ale staráme se také o jeho výkup od města, velkých firem apod. Vlastně i o ten nebezpečný odpad. Nikdy byste nevěřil, kolik takových věcí je nebezpečných pro životní prostředí a kolik z nich mají lidi doma.“
„To musí být zajímavé. A vy máte na starosti co?“
„Jak jsem říkala, chod kanceláře. Majitelé domlouvají podmínky, já spolu se dvěma sekretářkami zajišťujeme smlouvy a jejich plnění. Do toho nám volají klienti – staří a noví.“
„Baví vás to?“
„Moc mě to baví.“
„A co nejvíc,“ ptal se David a pozoroval ji při tom. Zdálo se mu, že jakmile začali mluvit o práci, rozzářilo se něco v místnosti.
„Asi ten pohyb. Mám moc ráda všechno to zařizování a zjišťování a hlídání termínů. A hlavně je toho moc… a můžu zapomenout..“
„Zapomenout na co,“ zachytil David její poslední slova.
Na to, že nic jiného nemám, chtěla dodat, ale bylo jí jasné, že nejen, že tomuhle chlápkovi to bude nejspíš jedno, ale taky je to velmi intimní a soukromé.
„Promiňte…?“
„Řekla jste, že mžete zapomenout na…“
„Na to, že táta je nemocný a máma se o něj stará…a já jsem jinde“
„Aha.“ David tušil, že teď ta holka lže, ale nechtěl být dotěrný.
„Jak vám chutná ten salát?“
„Je výborný. Jak jsem říkala Henrieta vždycky najde tu nejlepší a nejsladší zeleninu a vůbec má všechno čerstvé. Určitě jste to poznal i na tom lososovi. Jeden by řekl, že musíme bydlet někde u moře a skočil vám přímo do talíře, že,“ vtipkovala Colleta.
David se nemohl nabažit těch jejích proměn. Jednu chvíli byla skoro němá, pak nedostupná, pak veselá a vtipná… žena mnoha tváří. A asi umí i svoji práci a dost možná by ona mohla být pro něj ta pravá.
„A co děláte vy? Zmiňoval jste se, že jste tu koupil nějakou nemovitost.“
„Ehm..“, odkašlal si. „Koupil jsem jich tu víc.“
„A co je na nich tak zvláštního,“ ptala se Colleta. Nebyla žádná naivka a bylo jí jasné, jak by odpověď měla vypadat. Uměla počítat a sama měla nejen díky této poslední firmě dost zkušeností.
„Mám-li být upřímný, pak je to kvůli dostupnosti od hlavního města. Předpokládám, že během pár let se hranice města ještě rozšíří a pak to bude jen co by kamenem dohodil.“
„…a velkoměsto schramstne další malé městečko..“ doplnila ho Colleta.
„No, tak takhle nevím, jestli to bude, ale předpokládám, že mnoho firem bude chtít mít svá sídla nikoli v centru, ale na okraji města. Na okraji jsou i sídliště a lidem bude jedno, jestli mají jet 20min do centra, anebo na druhou stranu, kde to není až tak rušné a prašné a ještě tu jezdí pravidelná MHD.“
„Je vidět, že to máte dobře spočítané,“ pokývala uznale hlavou Colleta.
Všimla si jeho napětí v obličeji a bylo jí jasné, že tyhle záměry a kalkulace asi nevypráví každému na potkání.
„Oceňuji vaši upřímnost, Davide. V obchodě se trochu vyznám a takové věci se nevyprávějí jen tak. Na prvním setkání a ještě cizímu člověku.“
„Vy nejste cizí, Colleto,“ ztichlým hlasem řekl, zadíval se jí do očí a pohladil jí ruku.
Sám nevěděl, co to do něj vjelo, ale tahle slečna se mu líbila a chtěl ji získat.
„Nejsem si tím tak jistá, Davide,“ trochu nervózně řekla Colleta a svoji ruku odtáhla.
„Promiňte.“
„Vy promiňte, neměl jsem na to právo. Nevím ani, jestli máte nějakého přítele.“
„Nemám,“ řekla trochu rychleji než chtěla a její tvář se začala podobat jejímu roláku.
Zato Davidovo srdce zrychlilo svoji činnost.
„Nepůjdeme si zatančit?“
„Jak prosím? Vždyť tu nic a nikdo nehraje,“ kroutila hlavou kolem Colleta.
„Vidím tamhle juke box, „ zamrkal David. Něco vybereme a zkusíme to, co říkáte. Jsme tu sami. Představte si, že jsme sami v celém Vesmíru jen s tímhle juke boxem. Na co jiného by tu byl když ne pro potěšení?“
„Tak jo,“ souhlasila Colleta.
Henrieta je pozorovala celou dobu zpoza baru. Sice neslyšela, o čem se baví, ale jeho ruky si všimla dobře.
„Vzal ji za ruku,“ Marion.
„Vážně, nevymýšlíš si? Mluvíme pořád o tom chlápkovi Davidovi?“
„Jo jo. Já ti říkala, že ta tvoje holka ještě udělá štěstí.“
„Jen aby to nezkazila.“
„No potěš, oni jdou tančit.“
„Teď si ze mě ale utahuješ Henrieto,“ napomínala svoji starou přítelkyni Marion. „Chtěla bych být muškou a vidět to taky. Colleta mi o tom těžko bude vyprávět..“
„Neboj, od toho máš přece mě, ne? Už musím končit, aby mě zase Colleta nepřistihla. Taky by jí mohlo dojít, s kým t mluvím.“
„Tak zatím.. a kdyby něco.. spát půjdeme až v deset,“ nenápadně se připomněla Marion.
„Tančíte skvěle.“
„Díky. Není to těžké. Ploužáky jsme uměli už v 10 letech.“
„Tábory?“
„Ano, „ zasmála se.
„Já taky,“ přiznal se David.
Colleta zapomněla tenhle večer na své trápení, na svůj žal. Výborně se bavila s tímhle chlápkem a ani si neuvědomila, že si ho pouští k tělu blíž, než si myslela.
I on to cítil. Jako by při tom tanci byla někdo jiný. Jako by byla zapomnětlivá víla.
„Jste jako víla,“ řekl nahlas.
„Davide, to přeháníte. Vždyť se na mě podívejte“ a sáhla si na zadek. „Víly takhle nevypadají.“
„Jen nechte, vím, co říkám. Máte to v sobě.“
On to vidí, pomyslela si. Tolik toužila, aby to někdo viděl. Aby zachytil to, co má ona uvnitř.
Uvolnila se ještě víc a on začal vidět to, co nikdo další zatím neviděl. Až na jednoho muže, ale ten byl daleko a ona na něj jistě v tenhle okamžik nemyslela.
Tančili spolu celý večer, až je musela svým pokašláváním Henrieta upozornit, že hodinu po zavírací době by šla ráda spát.
„Ach, teto Henrieto, moc se omlouvám,“ rychle se balila Colleta. „Já, já zapomněla jsem, nevšimla jsem si kolik je hodin.. už jdeme.“
David to pozoroval a říkal si, že tohle přece není možný. Takovou ženu už dlouho nepoznal. Měla v sobě tolik dobrého. Jen jednou slyšel svého přítele vyprávět o nějaké víle z pohádky, ale prý to byla jen přechodná záležitost a vrátil se zpět ke své přítelkyni.
„Všechno nejlepší, Davide,“ ozýval se mužský hlas z telefonu.
„Díky, Thomasi. Kde jsi?“
„Co já, jsem ve městě, ale ty jsi před několika dny zmizel. Co je s tebou?“
Měl jsem možnost koupit ty budovy nedaleko hlavního města, takže jsem tady celou dobu.“
„Majitelé dělají potíže, že to trvá tak dlouho?“
„Kdepak, někoho jsem tady našel. Svoji vílu.“
„Už jsi dneska pil, viď,“ smál se Thomas na druhé straně aparátu. „Ty se neseznamuješ s vílami. Nejsou. Teda až na jednu, ale ta by tě nechtěla..“
„Nemysli si, že jsi jediný, kdo někdy viděl vílu, počkej, až ti ji představím, budeš koukat.“
„Proč bys mi ji představoval?“ nechápavě se ptá Thomas.
„Za pár dní se vrať a tu svoji vílu nech někde v hájích nebo kde to jsi.“
„Stejně ti ji budu muset představit, protože počítám, že pro nás bude pracovat.“
„Máš jediné štěstí, že ti naprosto věřím a že jako spolumajitel dám na všechno tvoje doporučení a nemusím ti nic schvalovat. Dobře dobře, představíš mi ji, ale teď už musím jít, Nikol chce zase nakupovat nějaké prádlo.“
„Ach, tvá Nikol. Tuším, že v posteli musí být echt bohyně, protože s jinou bys nevydržel… takže za pár dní se vrátím a domluvíme se, kdy ti představím naši novou kolegyni.“
O tomhle záměru sice David s Colletou ještě nemluvil, ale byl si jistý, že mu to neodmítne. Mohl jí dát 2x takový plat než měla doposud a ještě bude v místě, kde žijí její rodiče a nebude mít výčitky, že tam není, když je otec nemocný. Měl ale z pekla štěstí… liboval si. Jediný mráček, který byl na obloze byla její nedostupnost. Jako by to byla panna. Když se bavili o práci úplně hořela, ale když ji chtěl pohladit, vzít za ruku, ještě pořád se odtahovala.
„Miláčku, proč ti trvalo tak dlouho?“ špulila rty Thomasova přítelkyně. „Za chvíli zavřou anebo mi to vyprodají. Vždyť víš, jak se ti chci líbit,“ lepila se na Thomase jeho přítelkyně.
„Prý potkal vílu.“
„Cože, David, ale tomu přece nemůže nikdo uvěřit, „afektovaně se smála Nikol. „David nikdy nepotkal vílu a i kdyby ji viděl, tak by mu utekla. Je sice velmi chytrý a pěkný, ale.. víly prostě nejsou.“
Thomas přikývl, protože dál tohle téma zrovna s Nikol nechtěl rozvádět.
On ví, že existují. Je to několik měsíců, co jednu takovou potkal. Byl neuvěřitelná, ale on potřeboval čas všechno si rozmyslet. Vlastně mohl od ní mít úplně všechno, co kdy žena mohla muži dát a on žádal jen čas. A jak ten čas šel, tak málem zapomněl. Ne, to Nikol a práce ho tak zaměstnávaly, že na ni doopravdy zapomněl. Jeho sladká …
„Tak pojď už. Tváříš se, jako by jsi viděl přinejmenším anděla. Dneska je tedy den. Chystám se koupit si něco ďábelského a svůdného a z tvých rtů místo polibku zní jenom něco nadpřirozeného… Chlapci, chlapci, ta vaše firma vám dává nějak zabrat,“ posměšně prohlásila Nikol.
Nic o tom nevíš, chtělo se mu ji okřiknout, ale neudělal to.
„Máte tady něco rudého? Anebo ne, černého, anebo ne, je jedno, jakou to má barvu, ale musí to být svůdné, viď miláčku,“ odvrátila se od prodavačky Nikol.
Thomas dnes neměl to štěstí, aby ho ušetřila od toho nakupování. Vždycky prádlo kupoval s ní, líbilo se mu, jak si ho zkouší a měl i radost, když jí mohl všechnu tu nádheru zaplatit. Cítil se pak božsky. V posledních dnech měl ale Nikol plné zuby. Byly svátky, on nestihl zajet za svoji rodinou, kvůli práci, do toho zmizel David bůhví kam, kde se prochází s vílama… a teď musí vybírat něco, na co nemá náladu.
Co se to sakra děje? Vytanulo mu na mysli jeho dětství, když seděl ve voňavé kuchyni jeho matky a vždycky když pekla cukroví, tak to nepovedené jí ujídal. Dneska měl teda náladu, napomínal sám sebe. Asi je něco ve vzduchu a podíval se tím jediným okýnkem v obchůdku ven. Ani slunce nebylo vidět, jen jakýsi mlžný závoj.
„Halo, ťuk ťuk, jsi tady? Prosím, prodavačka potřebuje zaplatit, miláčku.“
„Jistě, Nikol,“ a už vytahoval peněženku…
Venku před obchodem se zhluboka nadechl. Zavřel oči. Něco, něco mu chybí a on neví co. Připadal si tak, tak zbytečný a unavený a otrávený. Jako by neměl smysl života. Něco nepopsatelného mu chybělo a on nedokázal přijít na to, co to bylo.
„Ty mě dneska vůbec neposloucháš,“ vztekala se už Nikol.
„Cože?“ obrátil se na ni Thomas.
„Říkám, že mám hlad. Kam se půjdeme najíst?“ naléhala dál.
„Nikam. Jedu domů.“
„To je ale špatný vtip, Thomasi,“ plísnila ho jako malé dítě.
„Odvezu tě domů a pak si půjdu lehnout.“
„Jsi nemocný? Kup si přece něco v lékárně a je to. A pak se můžeme jít najíst.“
„Ne. Vezu tě domů a zítra ti zavolám, snad mi bude líp.“
Z ničeho nic se mu udělalo zle. Co chtěl? Chtěl snad slyšet, že ho bude ošetřovat, uvaří mu čaj a bude ho držet za ruku, zatímco jeho divná nálada přejde? To by chtěl po Nikol moc. Tohle ona neuměla. Myslela jen na sebe, svůj hlad, svoje nakupování, kamarádky a svého starého manžela, kterému už málem otrhávala lístky na kopretině, kdy umře. Jak dlouho se vlastně znají? Rok? Čím ho obohatila, za ten rok? No, obohatila, spíš utrácela nejen manželovy, ale i jeho peníze. Nebyla zlá, byla to je Barbie. Takhle po cestě v tichosti přemýšlel zatímco jeho přítelkyně vyprávěla své kamarádce zážitky z dnešního nakupování a líčila, jak byla prodavačka neobratná a jak jí byl vidět vděk na očích, když ji Thomas nechal pár korun navíc.
Thomas byl vážně celý bledý. Co že se to vzalo tak nejednou? Kdy to vůbec začalo? Ráno, anebo až když mluvil s tím Davidem a on řekl slovo víla. Ano. To je ono. Jako by ho něco posedlo. Cítil se jako by měl nějaký nedokončený projekt, jako by na něco důležitého zapomněl, jako by se napil z otráveného poháru a slovo VÍLA mu tohle všechno přinesla. Jednou i on spatřil vílu. Seděli spolu na louce, drželi se za ruce a on pak odjel. Jen jí řekl, že si musí něco zařídit a že se vrátí. A už se nevrátil. Bylo to tak rychlé, dávali s Davidem dohromady tu novou firmu a neměl čas. To přece musí pochopit. A určitě na něj zapomněla. Byla tak jiná. Mluvili spolu jako by byli jedna duše a přitom každý mluvil o té své. Ona mu ihned řekla, že na něj dlouho čekala a že se do něj zamilovala. Cestou domů se vůbec nepoznával. Byl tak lehký a spokojený. Cítil se naprosto jinak než dnes.
Musí si lehnout. Zavřel oči a usnul.
„Mám v sobě velkou sílu, vím to. Věříš tomu?“
„Věřím, já ji vidím.“
„Ty ji vidíš?“
„Ano. Je kolem tebe jako nachová aura. Vypadáš jako víla obklopená svým závojem.“
„Jsi tak, tak, plný. Tak skvělý. Jsi jako rytíř, který mě přijel zachránit a zůstane tu se mnou. Viď, že tu zůstaneš,“ ptala se ho ta dívka sladce a přitom tak naléhavě. Jako by potřebovala, aby jí někdo každou noc přikrýval. Jako by ani nebyla odsud. Byla plná síly, takové nepopsané a obrovské a přitom tak křehká a zranitelná.
„Dej mi čas, má vílo, má paní, já se vrátím.“
Thomas se probudil a ještě na rtech cítil svá vlastní slova. To nebyl sen. To byl jen obrázek jakoby z videa, který se odehrál před půl rokem kousek od města. Proč za ní vůbec nepřijel? Ach, byla tu Nikol. Vrátila ho do reality svoji fyzickou vášní.
Thomasovi bylo, jako by se mu převrátil svět naruby. Vždycky to byl on, kdo byl citlivý na podobné věci, byl to on, kdo fotil kostely a jemnou krásu přírody a David byl ten, který dojednával podmínky. Byl tvrdý obchodník a pragmatik. A najednou i on se ocitl v sítích nějaké víly. Jsou snad letos nějaké kouzelné svátky či co?
Dost, dost, slyšel se říkat už nahlas.
Jestli nezjistím, co se děje, zblázním se. Třeba když uvidím jinou vílu, dojdu klidu a budu se zas moci věnovat své práci a svému životu.
„Colleto, moc bych si přál, abys se mnou pracovala.“
„Už mě to napadlo, Davide. Za těch pár dní, co se potkáváme, čekám každý den, kdy se mě na to zeptáš. Nabízíš mi práci, kterou znám, kterou umím a byla bych blízko rodičů, kteří mě teď potřebují.“
David přikývl.
„Ještě něco mi řekni – to mezi námi - je to láska?“
„Co jestli je?“
„To mezi námi – je to láska? Ta dokonalá, úplná, celistvá.“
„Já já nevím, o čem mluvíš. Co chceš slyšet?“ ptal se David vyděšený její proměnou. Od ženy, jako byla ona tato slova nečekal. Jednou je něžná víla a jednou je jako nejsilnější protihráč, který přesní ví a tuší, jaké pohnutky ho vedou k jeho krokům. „Já myslím, že je, Colleto. Je mi s tebou dobře.“
„To mně taky Davide, ale nejsem si jistá, že je právě tohle láska, o které já mluvím.“
„Tak teď mi připomínáš mého kolegu Thomase. Jednu minutu je takový a hned tu druhou je tak neuchopitelný. Dost možná, že přijede a poznáte se. Věř mi, mám tě rád, neublížil bych ti, budeme skvělý tým, to cítím. Potřebuju tě tady, všechny tu znáš, obstojíš pracovně a tak.“
„A tak,“ opakovala po něm. „Dobře, Davide. Budu pro tebe pracovat. Ale jen pracovat.“
David nevěděl, jestli se má smát, anebo děsit. Byl to srdcem pragmatik a bylo mu jasné, že takováhle vedoucí by teď pro jejich firmu byla velkým požehnáním. Ale o čem to mluvila před chvílí, to neměl ani ponětí. Je tak neuchopitelná…. A musel si přiznat, že s takovou by měl problém. Mohl mít ženu jako je Nikol. U ní vždycky přesně ví, co přijde. Nepřekvapí ho svoji hloubkou a když ji jednou zahlédl v prádle ve zkušební kabině, vypadala i ona jako víla..
„Už jsi tady, Thomasi?“
„Přijedu tak za hodinu, jsem ještě na jídle. Představ si, že tu mají lososa.“
„Tak to jsi jistě v baru u Henriety.“
„Jak to víš?“
„Znám to tam moc dobře. Bude o tebe postaráno, neboj se nic. Řekni té staré dámě, že ji pozdravuji.“
„Dobře dobře, vyřídím.“
Thomas sice moc nechápal, proč to po něm jeho přítel chce, ale rozhodl se mu vyhovět.
„Halo, prosím, přinesla byste mi ještě kávu,“ volal na obsluhu.
„Jistě, pane.“
„Děkuji. Vy jste paní Henrieta?“
„Ano, to jsem.“
„Teď jsem mluvil se svým společníkem, Davidem Ruskinem. Znáte ho?“
„Samozřejmě, byl tu před pár dny se svojí přítelkyní. Moc jim to slušelo.“
Thomas jen povytáhl obočí. To mohl být jen ta slečna, o které se zmiňoval.
„A proč se mě ptáte?“
„Ó, mám vás jen pozdravovat…“ usmál se Thomas.
„A vy jste jeho kamarád?
„Ne,jsem jeho společník ve firmě.“
„Takže vám oběma patří ty nemovitosti, co tu pan Ruskni koupil?“
„Ano, patří naší firmě.“
„Je to důležité?“
„Kdepak… ale promiňte, já vás zdržuju a stydne vám kafe.“
„Marion, nebudeš věřit tomu, kdo tu sedí!?“
„Henrieto, já teď nemám čas. Jetu David za Colletou a právě se jim chystám uvařit čaj.“
„Nebudu tě zdržovat dlouho, ale je tu Davidův společník.“
„Cože? To všechno nepatří jen jemu?“
„Ne, ještě tomuhle fešákovi, co si právě dává moje kafe. A ten David mě nechal pozdravovat.“
„Aha. Je to všechno? Nepřijde mi to nějak důležité..“
„Je to všechno, jen abys věděla,“ uraženě zavěsila stará paní telefon.
Hmm, člověk ji chce informovat a ona je ještě nevděčná.
„Jsi v hlavní budově, Davide? Už pár minut tě tu hledám, ale nikdo neví, kde jsi.“
„Sorry, brácho, jsem u Collety.“
„Kde že jsi?“ zpozorněl Thomas. To jméno mu bylo nějak povědomé..
„Jeď směrem z centra na hlavní město.“
„Jakoby zpátky odkud jsem přijel?“
„Přesně tak, asi tak 200m za cedulí města je odbočka vpravo, tak se dej tam a pojedeš asi 3km a jsi u jediného baráku, který tu je. Tak tady jsme.“
„Dobře, jsem tam během pár minut.“
Kde že to říkal, 200m za cedulí – aha, to musí být támhle… Tahle kaplička je mi nějaká povědomá.. jako bych tu někdy byl. A jo, byl jsem tady. Když jsem hledal ty naše budovy, tak jsem špatně odbočil a octnul se u jedné samoty a tady na louce byla ta…
Thomas šlápl na brzdu. Nebylo to proto, že v dálce uviděl dům, který již jednou viděl, ale došlo mu, o kom David celou dobu mluvil. Mluvil o NÍ. To byla JEHO víla, o které mluvil. Takže Colleta…
Thomas znovu šlápl na plyn, jako by za ním hořelo.
Jestli se nemýlí, tak David si tu užívá s jeho vílou. Thomas měl mlhu před očima… najednou mu přes cestu přeběhla kočka a on prudce stočil volant doleva a po ledu se vezl až do pole.
Zatraceně, ještě tohle… vystoupil z auta a bylo mu jasné, že nejen že půjde zbytek cesty k domu pěšky, ale že bude potřebovat jeho auto odtahovku. To je asi řízení osudu, aby se zchladil. Přece by se takhle rozčilený nemohl postavit před Davida s Colletou a bůhví, kdo v tom domě ještě žije. Nechápali by, co se mu stalo. Dosti na tom, že přijde pěšky.
Proč mu to vlastně vadí, že David je s jeho vílou. Přece ji nechtěl. Teda chtěl. Zapomněl na ni. Ale ve skutečnosti na ni nezapomněl. Jenže ona ho stejně nebude chtít. Slíbil jí něco a nesplnil to. Jistě na něj zapomněla a teď její lásku a čistotu získal David. „Jsem to hroznej vůl,“ říkal si nahlas a mířil si to k domu.
Vůbec si nevšímal toho, jak pod jeho nohama křupe tráva, jak voní mrazem a taky nějak zapomněl, že si nevzal kabát… Najednou zpoza mraků vylezlo slunce a zasvítilo mu do očí. Přikryl si rukama obličej a snažil se najít pevnější půdu pod nohama. Tohle zmrzlé pole, co v létě muselo být loukou, je pěkně hrbolaté a jemu se pomalu lámou nohy.
A pak ji uviděl. Stála na zápraží a dívala se do dáli. Měla jen bílý svetr a nastavovala svoji tvář slunci.
Kde je David? Stojí někde u ní?
Zamířil rovnou k ní.
Colleta nastavovala svoji bledou tvář slunci, když viděla jít přes namrzlou louku nějakou postavu. Kdo to je? Davidův společník má přece auto. Přece by sem nešel pěšky. Ale vždyť nemá kabát, že by se tam někomu něco stalo?
Vykročila směrem k té postavě. Thomas viděl, jak se její postava odlepila od stěny domu a míří k němu.
Poznala ho snad?
Colletě ta chůze byla nějaká povědomá ale zapadající slunce jí znemožňovalo pořádně zaostřit.
A pak jí došlo, kdo to je. Podlomily se jí kolena a ona se třicet metrů od domu svezla do zmrzlé trávy. Thomas se rozběhl. Teď už mu bylo jasné, že ho musela poznat.
Vzal ji do náruče a ačkoli byl sám zmrzlý nesl ji do domu. Lehce pootevřela oči.
„Vílo moje, jsem tu zpátky.“
„Ty jsi přišel, můj rytíři,“ hlesla a znovu zavřela oči.
Z domu už vyběhla Colletina matka a nechápala co se stalo a proč Colletu nese v náručí nějaký cizí chlap.
„Položte ji sem na pohovku,“ směřovala Thomasovy kroky Colletina matka.
„Thomasi, co se jí proboha stalo?“
„Davide, to je ONA.“
„Kdo zas?“
„Tohle je ta moje víla.“
„Myslíš to vážně?“ ptal se přítele David v rohu pokoje, kde se Colleta pomalu probouzela.
Matka Marion stále nechápala, co se stalo, ale ti, jejichž cesty se znovu spojili, věděli, co to znamená.
„Davide, ona u nás nebude pracovat.“
„Proč ne? Bude dobrá.“
„Nebude. Vezmu si ji.“
„Jsi magor,“ kamaráde.
„To možná jsem, ale znáš mě dost dlouho na to, abys věděl, že jsou chvíle, kdy prostě jen já vím, co se děje a ty nemáš ani ponětí, co je ve vzduchu.“
„Tak to máš pravdu. Nemám ani teď.“
„Milujete se?“
„Já a Colleta? Myslím, že mě nechce. Je duchem jinde.“
„To je dobře.“
„Co je dobře? Že mě nechce? Díky, kamaráde. Půjdu se napít a ty se taky dej do kupy. Až se probere, tak nám všem budete muset něco vysvětlit.“
„Jsi tady, můj pane.“
„Jsem u tebe a už tu zůstanu.“
„To je dobře.“
Matka s Davidem seděli u stolu v obývacím pokoji a neměli ani ponětí, o čem ti dva spolu mluví. Došlo jim ale oběma, že se ti dva znají. V jeden okamžik se na sebe podívali, aby se ujistili, že vidí, to samé. Kolem postav Collety a Thomasse se rozlévala nachová záře.
„Asi začnu věřit na pohádky,“ prohlásil David.
Ale to už nachová záře zcela ukryla postavy dvou lidí, kteří se v jeden okamžik sešli na stejném místě zeměkoule, aby pochopili, že tohle není jen náhoda. A i když si museli trochu počkat, jejich duše našli naplnění. Rytíř našel svoji vílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat