Povznesme se, čtenáři

Moji drazí čtenáři,

jelikož je tento den tím posledním roku 2008 a já zhruba od půl páté nespím a jediné na co myslím, je psaní (pravda, i na NĚJ), rozhodla jsem se nakrmit - kromě svého žaludku - také vaši mysl.

Povznesme se teď spolu nad starosti všední a mysleme na to dobré, co nás potkalo.

Roztáhněme svá křídla Lásky a Poznání a jako kormidlo si připněme Radost. Tyto tři dámy spolu s Moudrostí za nás dělaly celý rok všechnu práci a pomáhaly nám překonat všechny strasti.

Mj., když jsme u těch strastí, všimli jste si někdy jak je Strach a Pochybnost neustále pozorují při hraní? Jak je nutí pracovat přesčas, jak jim hází klacky pod nohy? Všimli jste si, jak naše 4 přítelkyně odolávají jejich pošťuchování a posmívání? Jak jsou jimi doslova štvány proti sobě a ti dva jim přitom ještě falešně podlézají?

Kdybychom se teď všichni mohli vrátit do školních lavic…, kam byste ty dva posadili? Já osobně bych je buď nechala klečet v koutě, aby se přece jen něco přiučili, anebo bych je jednoduše vyrazila za dveře.

Cítím, že dnes a zítra můžeme udělat největší práci na celý rok 2009 – a pak si můžeme lenošit.

Anebo se smát.

Anebo radostí plakat.

Kdo z nás by přece raději nechtěl dělat tohle, než chodit do práce, že?

Jediná otázka je, JAK TO MÁM TEDY UDĚLAT.

Protože si cením i Pořádku a Disciplíny, pak já sama začnu u poděkování. Všem, které znám. Úplně všem, kteří mi pomáhali, krmili mě, opíjeli mě svojí radostnou přítomností a nenechali mě usnout, když jsem se měla smát. A pak – a pak si jen představte to nejhezčí, co jste kdy prožili… a prožijte to znovu. Dopřejte si 60s snění a uchovejte ten pocit v sobě dalších 365 dní. Pocit svátku. O ten tady jde.

A když si tenhle pocit uchováte, přiblížíte a znovu jej budete den za dnem oživovat, všechny dny budou svátkem.

A o to tady jde.

TEĎ jde o život.

O ten skutečný….

Pouhých 60s.

Cítíte to?

Myšlenka a Všehomyší hry (JNK) - 10/2008

„Tak, milé myšky, za měsíc nás čekají Všehomyší hry.“

„Co to je?“, volají všichni na paní učitelku ve třídě.

„To je taková soutěž mezi myšími školami. Lidé mají olympijské hry, my máme Všehomyší.. Konají se každý rok, ale jsou jenom pro myšky, které jsou dost staré, protože příprava není jednoduchá a myšata by to nezvládla.“

„A jaké jsou tam dispiclíny?“, ptá se Myšák. „Já bych chtěl taky na ty Všehomyší hry.“

Děti se hlasitě začaly smát a volat na něj: „Myšáku, to jsou sportovní hry, nezávodí se tam v pojídání klásků!“ A myšák si zase smutně sednul do lavice..

„Paní učitelko, není tam přece jenom nějaká disciplína pro Myšáka?“, ptá se Myšlenka v kabinetu paní učitelky. „On by se totiž hrozně rád zúčastnil. Sportuje rád, i když mu to moc nejde.“

„Podívej se tamhle na ten rozpis pro tetno rok, ale pochybuji velice, že tam něco najdeš.“

Běh na 10m slalom, maratón na 200m, Skok vysoký, nová disciplína – vrh kláskem do dálky.

„Už to mám, paní učitelko,“ zajásala Myšlenka. „Bude to ta nová disciplína, ten vrh kláskem.“

„No, já se domnívám, že tvůj přítel by ho spíš raději snědl, než by ho pustil z ruky,“ posmívačně se vyjadřuje učitelka.

„Vy mu nikdo nevěříte, ale já ano. On to dokáže!“

Budu ho trénovat – myslí si už Myšlenka pro sebe.

„Myšáku, přihlásila jsem tě na ty Všehomyší hry,“ hlásí po škole Myšlenka svému příteli.

„Co že jsi udělala?,“ vyděsil se Myšák.

„No, je tam nová disciplína – vrh kláskem do dálky – a myslím si, že je pro tebe jako stvořená.“

„Vždyť ani nevím, jak se to dělá, Myšlenko. Ty máš ale nápady,“ na oko se zlobí Myšák, ale ve skrytu duše je rád.

No, to já vlastně taky ne, pomyslela si Myšlenka.

„Neboj se, zkusíme to najít v Lexikonu. Pojď se mnou, podíváme se tam hned.“

„Ale i kdyby to tam bylo nakrásně popsáno, přece se to za 3 týdny nemůžu naučit!“, stále lamentoval Myšák.

„Ale můžeš! Chceš se zúčastnit?“

„Ano.“

„Chceš dostat nějakou cenu?“

„Ano.“

„Anebo chceš, aby se ti všichni donekonečna ostatní smáli?! Představ si, že bys třeba vyhrál! Byl bys jako hrdina!“

„To by se mi líbilo,“ začervenal se Myšák.

„Tak pojď už, začneme s tréninkem.“

„Ty mi pomůžeš?“

„Přece tě v tom nenechám samotného, ne? Zvládneme to, uvidíš. Jsi silný, máš určitě sílu v rukách a nezapomeň, že je to úplně nová disciplína. Ještě to nikdo nevyhrál.

A taky nikdo neví, jak se to správně dělá. Nemá to ani přesná pravidla, to nám nahrává do karet.“

„Tam se u toho budou hrát i karty?“

„Ne, to je jenom pořekadlo,“ odpovídá Myšlenka, ale v duchu si říká, že na vědomostní soutěž svého kamaráda nikdy nepřihlásí!

„Já už nemůžu,“ Myšlenko. „Už týden mě nutíš každý den dělat kliky a nosit klacíky tam a zpátky, ale já vůbec nevím, jak se to bude házet?“

„Ještě je čas, nejdřív potřebuješ mít sílu. Už ti maminka ušila ten dres?“

„Jakej dres?“

„Každý sportovec musí mít dres, vyprávěl mi to jednou děda.“

„Řeknu jí to večer, snad bude vědět, jak se to šije.“

Myšák poctivě pod dohledem Myšlenky cvičil, ale ona si lámala hlavu něčím jiným. Přemýšlela o té nové disciplíně. Přece musí existovat způsob, jak být nejlepší. Ale já vůbec netuším, jaká technika se má použít.. V lexikonu nic není.. ach jo, kdybych tu tak měla svého Fína, ten by mi jistě poradil. No jo, Fín, můj nejchytřejší kamarád. Večer si lehla do postýlky, zavřela oči a pomaloučku se přesouvala v myšlenkách k moři.

„Fíné, jsi tady? Prosím, připluj ke mně, potřebovala bych se s tebou o něčem poradit.“

„Jsem tady, Myšlenko, konečně jsi mě zavolala.“

„Konečně?“

„Vždyť já celou dobu čekám, až mě zavoláš, abych ti mohl pomoci. Je mi jasné, že ne všechno vy myšky znáte. Chceš vědět, jak ten vrh kláskem vypadá?“

„Ano, děkuji ti za pomoc, Fíne.“

„Potřebujete speciální klásek, který má na začátku pevnou špičku a na konci všechna zrníčka otrhaná. Pak si musíte namalovat čáru, vzít si asi tak uprostřed klásek do ruky, ale pozor ten těžký okraj musí směřovat dopředu. Pak jenom švihneš tlapkou a je to.“ „Děkuji ti Fíne, já věděla, že mi poradíš. Příště se za tebou přijdu podívat na dýl. Máme teď s Myšákem hodně práce, víš. Tedy hodně trénování.“

„Tak hodně štěstí, Myšlenko a nezapomeň mu ukázat ještě to jedno tajemství z lexikonu.. „

„Jaké tajemství, Fíne, počkej? Jak mám vědět, jaké to je?“ volala na něj Myšlenka, ale ten už by kdo ví kde..

Druhý den vyběhl Myšák v novém dresu.

„Podívej se, Myšlenko, už mám vidět svaly,“ chlubil se.

„No jo, máš pravdu, Myšáku a jaké jsou pevné. Vždyť to říkám, že z tebe bude šampion.“

„Tak a teď mi ukaž, kamarádko, nějakou techniku.“

Ještě že jsem se včera ptala Fína, pomyslela si ona.

„Neboj se nic. Vezmi si tamhleten klásek, otrhej z něj semínka, vezmi si ho do ruky asi tak uprostřed. Máš to?“

„Ano.“

„Počkej ještě, máš ten silnější konec dopředu? Nemáš? Tak to vyměň, je to moc důležité… Tak, tady ti namaluji čáru. Pojď si k ní stoupnout. Tak, nakroč a teď švihni rukou…“ Klásek vyletěl do vzduchu a dopadl o metr dál.

„Skvělý. Tak a teď znovu. To je ono!!! Zvládneme to, určitě budeš nejlepší…“

Den za dnem se zlepšoval a bylo vidět, že to sportování Myšákovi svědčí.

„Myšlenko, všimla jsem si, že nám Myšák nějak zhubnul a že už tolik nejí, je to tak?“, ptá se na konci druhého týdne paní učitelka po vyučování.

„Ano, je to tak. Úplně tomu sportování propadl. Dokonce je bystřejší,“ uchichtla se Myšlenka.

Tři dny před závody přišel Myšák na trénink bez dresu.

„Co se děje, kde máš dres?“

„Nikam nejedu,“ rezolutně prohlásil Myšák.

„Cože?!“

„Nemůžu to zvládnout, všichni budou lepší a budou se mi smát.“

„Proč by to dělali, Myšáku, vždyť ses hodně zlepšil a určitě budeš patřit k nejlepším.“ „Jak to můžeš vědět?“

„Cítím to, věřím ti. Poctivě ses připravoval a jsi ve formě, takže to musí vyjít.“

„Jenže, já chci vyhrát, Myšlenko, nechci se jen zúčastnit. Došlo mi to včera večer, když jsem usínal. Jenže já nemám ani ponětí, jak se vyhrává!“

A je to tady, tady je ten háček, o kterém tušila, že se objeví.

„Já ti na to neumím odpovědět teď, ale určitě to včas poznáš…“

„Mágimausi, jestli mě slyšíš, pomoz mu. Nevím jak, ale udělej něco, nauč Myšáka vyhrávat,“ prosí Myšlenka velkého myšáka.

A je tu de závodů. Děti dostaly volno ze školy a všechny jely s paní učitelkou na Všehomyší hry. Po cestě se pošťuchovaly a utahovaly si z Myšáka, jestli vyhraje anebo jestli ten klásek sní…

„Myšáku, zvládneš to. Jsou tři kola, tři pokusy. Nedívej se na ostatní, soustřeď se na sebe.“

„Jenže, všichni jsou takoví vysportovaní a já jsem tlustý,“ odpovídá nešťastně Myšák. „Myšáku, víš co ti vždycky říkám: je jedno, jak vypadáš, ale je důležité, jaký jsi uvnitř. Rozumíš?“

„Asi jo.“

A tak den utíkal. V poledne měl Myšák 2 kola za sebou. Bylo to vyrovnané a on byl mezi pěti nejlepšími.

„Myšlenko, já chci vážně vyhrát. Cítím, jak je to vyrovnané. Nejsou o moc lepší než já a určitě bych je mohl porazit, ale něco tomu chybí..“

„Myšáku, sedni si teď ke mně. Něco jsem si po cestě uvědomila – jak je to s tím vyhráváním, pamatuješ? Něco nám chybělo.. Jelikož jsi můj nejlepší přítel, prozradím ti, co o vyhrávání píše Lexikon.“

„můžeš být, kým chceš…“ pamatuješ? To znamená, že když se budeš cítit jako vítěz, tak to prostě dokážeš.“

„To je to tak jednoduché?“

„Ano, je to právě tak jednoduché, jako se bát, a myslet na to, že jsou ostatní lepší. Může se přece stát, že ten nejlepší přešlápne, dalšího diskvalifikují a já nevím, co ještě se může přihodit. Ale jestli si umíš představit, v duchu, že ten pohár držíš v ruce ty, že ti tleskají a ty se usmíváš, tak se to prostě splní.“

„Myšlenko, pojď sem k nám,“ volá paní učitelka, „nech Myšáka soustředit se před posledním kolem.“

A Myšlenka šla..

Sluníčko pálilo a Myšák se natáhl na lavičku. Zavřel oči a dýchal. Zkoušel si sám sebe představit, jak stojí na nejvyšším stupínku a kupodivu se mu to dařilo. Usmíval se a klaněl všem. Dmul se pýchou, že to dokázal. Najednou se mu obrázek rozplynul a viděl jakousi mlhu a z ní se vynořil nádherný a veliký myšák. Měl klásek v ruce a říká mu: „pojď, Myšáku, ukážu ti, jak máš správně hodit, abys vyhrál. Podívej se na delfíny – než vyskočí nad hladinu, pořádně se rozeplují ve vodě, vidíš. A myšák skutečně viděl moře a delfíny, jak si hrají a jak se vždycky před výskokem rozeplují pod vodou. A teď se podívej na ostatní myšáky, kteří skáčou do dálky. Co dělají? Rozběhnou se. A přesně to musíš udělat i ty. Rozběhnout se. Abys dohodil nejdál, musí mít tvůj klásek rychlost a tu nezíská z tlapky, když budeš stát. Musíš se rozběhnout, rychlost předat ruce a ruka vymrští silou klásek k nebesům. Podívej se. A myšák koukal. Viděl toho nebeského myšáka, jak se rozbíhá, tlapky se mu míhají, najednou dává ruku víc dozadu a švihne celou silou kláskem k nebi. Ten letí dopředu a letí a letí a ani není vidět, kam dopadl.

„Myšáku, vstávej,“ volaly děti, „nebo zaspíš poslední kolo. Snědl jsi moc klásků?“, smály se mu spolužáci jako vždy.

Myšák se rozhlédl po své kamarádce, jestli viděla to, co on, anebo to byl jenom sen.

Tak, milá kamarádko, teď nebudu poslouchat tebe, ale zkusím to jako ten myšák ze snu. Dost možná to byl sám Mágymaus..

Připravil se k čáře, jako dělali všichni ostatní, ale pak z ničeho nic začal couvat. Celá třída na tribuně zkameněla. Mysleli si, že to vzdává a utíká. Už už na něj chtěly zavolat, ale najednou se jejich kamarád rozbíhá směrem k čáře a přesně jako to udělal ten myšák ve snu, máchl tlapkou několik chvil před tím, než se zasekl u čáry a poslal klásek k nebesům. Všichni na stadionu zmlkli úžasem.

„To je náš Myšák“, volá z hlediště Myšlenka a tleskala radostí. Bylo jí jasné, že se právě stal jejich spolužák vítězem.

„Myšák, Myšák,“ začala volat celá třída a pak celé hlediště..

Myšák byl šťastný a Myšlenka ucítila známou vůni moře… Moře tady, co to je? Že by v tom speciálním hodu měl prsty Mágymaus s Fínem? Znala ten pocit…Zeptá se pak Myšáka, zda se nestalo něco divného, zvláštního..

Teď už ale Myšák stojí na nejvyšším stupni, mává trofejí, usmívá se a uklání se. Přesně takhle si to představoval… A teď se mu to splnilo. Na příště si to musí zapamatovat…

ČAS POČKÁ (JNK) - 12/2008

Johana stála před zrcadlem a zírala na sebe. Tak to jsem já ve svých vysněných svatebních šatech. Jsou bílé, s růžičkami kolem výstřihu, obnažená ramena, vypasovaný živůtek, dlouhá sukně. Ačkoli měla nádherný make-up a byla dnes vážně krásná, přece jen její oči byly temné, smutné a zapadlé. Prober se, holka, říkala si, je to tvůj svatební den…
Nasadila úsměv a šla do vedlejšího pokoje za Janou. Byla to její přítelkyně z dětství. Té ale neušel ten divný výraz.

„Co se děje?“

„Nic.“

„Vidím to, mě neoblafneš“, opáčila ona.

„Fakt nic, vdávám se, jsem šťastná.“

„To sotva.“

„Čekání na Patrika nakonec nevyšlo?“ Jen ony dvě věděly, co tahle kódovaná řeč znamená.

„Vyšlo… a vůbec, asi bychom měly jet, nemyslíš,“ zeptala se Johana.

„Ok ok, jedem.. stejně je mi divný, že jsi nechtěla velkou svatbu.“

„To není divný, nikdy jsem velkou nechtěla, vzpomínáš?“

„Máš pravdu, kdysi jsme se o něčem podobném bavily, ale to nám bylo proboha 14 let!!! Jsem si myslela, že sis to za ty roky rozmyslela.“

„Tak nerozmyslela.“

„Nechceš panáka? Jsi bledá.“

„Ne, upadla bych. Klepu se jak osika. Jako na školní akademii před lety, když jsem hrála krtka,“ snažila se to celé Johana zahrát do autu.
Obě se zasmály a pomalu kráčely k autu. Svéhlavá Johana trvala na tom, že do šatů jí bude pomáhat právě Jana a přiveze ji svým autem až na úřad. Žádná společná jízda se ženichem.
Ačkoli Johana nemohla v těch svatebních šatech řídit, podupávala nohama v rytmu brždění a přidávání plynu kamarádky. Dívala se z okna a sledovala ubíhající město. Její rodné město. Za poslední roky tu byla tak jednou za měsíc a vlastně jí ani moc nechybělo. Byla tu celá její školní minulost a láska z dospělosti – té nezralé. Kvůli ní utekla před lety do Prahy. On tu dávno nebyl, ale nebylo tu ani nic dalšího, co by ji sem táhlo.

„Stejně si myslím, že ti něco je,“ nenechala se odradit Jana.

„Není, věř mi. Myslíš, že budu šťastná?“

„S kým?“

„S mým manželem, přece.“

„Víš, zlato, že jsem ti nikdy nelhala a tak ti odpovím, že tě bude na rukou nosit. A vůbec, nebuď nervózní. Dneska to přežiješ a pak to bude jako těch posledních několik měsíců, co jsi mi popisovala. Co na tom, že ho neznám osobně, věřím, že jsi spokojená a když jsi tak rychle kývla na to, že si ho vezmeš, tak to asi musí být frajer.“

„Frajer to je, to máš pravdu. Je moc fajn.“

Jana zachytila ten divný tón, ale nechtěla dál kamarádku znejišťovat. Myslela si sice, že se zbláznila, když se po 6 měsíční známosti vdává, zrovna ona!, ale jelikož znala její úlety a měla svých starostí dost, tak to nechala plavat a přála své přítelkyni to nejlepší.

„Jsme tady,“ zastavila své vozítko Jana.

„Tak pojďme.“

„Mám tě ráda, víš to?“ řekla Jana.

„Vím a jsem ráda, že tě mám… vlastně jsi jediný člověk, který zná to hluboké i temné uvnitř… Komu jinému bych měla věřit?“

„Vážně to chceš udělat?“

Jenže odpovědi se nedočkala, protože se ozval matčin hlas: „Holky, kde jste tak dlouho?“

„Vždyť máme ještě čas, mami, nevyšiluj. Jsem z tebe nervózní.“

Johanina matka zrudla, ale věděla, že má Johana pravdu.

Tram dam ta dam, tram dam ta dam…

„Tak pojď, zlato, půjdeme,“ popostrčila Johanu Jana.

Johana se napřímila jako vždycky, když si chtěla dodat odvahu anebo zhluboka dýchat…

„Hele, kdo to je?“ ptala se zvědavá Jana nevěsty.

„Kdo?“

„Pavel má fakt pěknýho bráchu, jako by byli dvojčata.“

„Nemá bráchu.“

„A kdo je tamhleten chlap v černým?“

„Kde?“ špitla Jana cestou.

„Tamhle v rohu.“

Johaně se rozklepaly kolena. „Co ten tady dělá?“ ujelo jí.

„Tak kdo je to?“

„Ne ne nevím.“

„Nekecej.“

Johana si všimla mračícího se čela své matky a tak zrychlila… Postavila se vedle rozzářeného Pavla.

„Jsi nádherná,“ pyšně se na ni usmál.

Usmála se, ale na víc se nevzmohla… viděla tu otázku v jeho očích…

„Berete si tuto ženu.. slyšela jakoby z dálky..“

„ANO“

„A vy, berete si tohoto muže za manžela, budete ho milovat a ctít..“

Kdyby existoval způsob, jak změřit bledost a pobrat za to medaili, Johana by dneska tu svoji vyhrála. Od rána jí nebylo dobře a sama nevěděla proč. Tak teď to ví.
Jana, která už tušila průšvih, se posadila tak, aby viděla na toho neznámého, který Johanu tak rozhodil. Jeho napjatý výraz očekával její odpověď. Ruce měl zkřížené na prsou a jako ostříž ji pozoroval. Na co tam čeká, ptala se sama sebe Jana… pak se začal usmívat…

Ne, to ne, to bude… a v ten moment slyšela to tiché „NE“ u oltáře.

Viděla šustící šaty otáčet se, bledou Johanu jak nejistým, přesto rychlým krokem odchází ven.

Když Johana procházela kolem Jany, řekla jí, „dej mi klíče“ a ta jí je beze slov podala.

Venku Johana nasedla do jejího auta a mizela v dáli.

Nevěstina matka to nevydržela a rozbrečela se. Jana k ní přiskočila, aby ji zachytila, protože ten její manžel nebyl nijak dvakrát pohotový. Než ji posadila na židli, která měla patřit hrdé matce nevěsty, všimla si, že ten muž v černém zmizel.

„Prosím, prosím, počkejte tu u ní, musím ven. Zjistím, co se stalo,“ volala Jana na nějakého svatebčana.

Pavel tam pořád stál a nechápal, co se mu to stalo. Střídavě měnil barvu v obličeji, ale ta mu nevěstu nevrátí. Jana se na něj soucitně podívala a kdyby nebyla sama šťastně vdaná, tak by si ho na místě snad i vzala, ale teď jí zajímala její kamarádka a hlavně ten chlap, který za to všechno jistě mohl.

„Počkejte,“ volala venku na neznámého..

„Kdo jste?“ ptala se muže v černém Jana.

„To není důležité.“

„Tak pozor,“ výstražně si před něj o 20cm menší Jana stoupla, „to JE důležité. Právě řekla má nejlepší přítelkyně své NE u oltáře a já jsem 100% přesvědčená, že jste toho důvodem.“

„Možná.“

“Milý pane, tahle odpověď mě neuspokojí…“

„Tak to máte smůlu.“

„Jste drzý a ještě za všechno můžete,“ vztekle ho obviňovala.

„A taky za hladomor a bídu všeho světa, ne? Nechte to plavat,“ odpověděl a nastoupil do svého auta.

„Ok, omlouvám se, ale nejde mi to do hlavy. Celá ta svatba mi nešla do hlavy a teď tohle,“ pořád se divila Jana.

„Jedno vám ale prozradím, když jste ta nejbližší kamarádka,“ řekl jí již usazený a naklánějící se okýnkem ven. „Vsadím se, že jste o mně slyšela. Ona vždycky mluví a mluví pravdu. Vždycky je někdo, komu se svými city svěří. Třeba jste to byla vy?“

„To je pravda, ale vás…“ horečně přemýšlela Jana. „Vy jste, vy jste. Ne, pane bože, to jste vy?“

„Asi ano. To jméno je moje.“

„Žádné jsem neřekla, jen pane bože.“

„Ale řekla. Ale teď už vážně musím jet. Co jsem potřeboval, to jsem viděl a slyšel. Sbohem, paní.“

„Sbohem.“ Ani na kloudnou odpověď se samým překvapením nezmohla.

Jana stojíc na ulici ve svátečních šatech snažila se vybavovat detaily z kamarádčina života. Znala skoro všechny její partnery. O těch nedůležitých epizodách nemusela nic vědět, protože ani Johana sama si občas nepamatovala jejich jména. Ale on si byl tak jistý, že řekne ne a přitom se bál, aby řekla ano. Drzý, v černém. Najednou jí to došlo. Tohle není historie, teda není to tak dávná historie. To je ten chlap z mejdanu v létě. No nazdar. Proto si nemohla vzít Pavla. Ale to chápu. Co teď mám dělat? Johana je v trapu, nikomu nezavolá. Ježíš já jsem neschopná a už rychle vytahuje svůj mobil z kabelky. Ten Johanin totiž určitě zůstal v autě, když jely sem a může jí tedy zavolat. Matce ho totiž stopro nedávala.

„Zvedni to, sakra,“ nadávala do telefonu.

„Nooo, kde jsi?“

„Řídím.“

„To je mi jasný, slyším motor a muziku, ale ptám se, kde jsi?“

„Nevím.“

„Můžeš pro mě něco udělat?“

„Jo.“

„Zkus zpomalit a zajet ke kraji.“

„Proč?“

„Chci se tě na něco důležitého zeptat.“

„Máš tam mojí matku?“

„Ne.“

„Ok, dej mi 1 min.“ Johana odložila mobil do klína, už takhle porušovala dopravní předpisy, když volala za jízdy a handsfree tohle Janino auto nemělo.

„Stojím, co chceš vědět?“

„Je to on?“

„Kdo?“

„Ten v černém, ten co není Pavlův bratr, ale je mu podobný.“

„Koho myslíš?“

„Hele, kámoško, mám nervy na pochodu jako všichni dneska,“ zdůraznila Jana, „takže alespoň tohle mi říct můžeš.“

„Jo, byl to Petr.“

„A to kvůli němu sis nevzala toho Pavla, o kterém jsi mi vyprávěla, jak je úžasný a bohatý a skvělý?“

„Hmm.“

„Jsi se snad zbláznila!? Sakra, jak můžeš tohle udělat?“

„Mluvíš jako moje matka.“

„Ta ještě nezačala mluvit, vlastně ihned po tvém útěku omdlela, což se nedivím. Co tě to napadlo?“pokračovala Jana dál.

„Mě to jen tak nenapadalo. To mi .. přišlo mi to správný.“

„Já se z tebe zblázním. Jak správný?“

„Nechtěla jsem lhát.“

„Kde zas?“

„U oltáře. Nebudu ho milovat do smrti.“

„Ale to je normální, miluješ ho prvních pár let a pak žijete jako normální lidi.“

„Ale to já nechci.“

„Ty jsi fakt nenormální.“

„Možná.“

„Ne, promiň. Kde, jsi zlato, pro nás to taky není jednoduchý. Já už tu být nemusím, takže jedu za tebou. Kde jsi?“

„Někde u Staročeské restaurace.“

„Tos musela jet jako šílená,“ zděsila se Jana. „Vlez dovnitř, řekni si o stůl pro dva, ať nebudíš ještě víc pozornosti než určitě budeš, a počkej tam na mě.“

Jana zabavila klíče od auta Johaninýmu bratrovi, který nadával jako špaček, ale byl rád, že alespoň někdo ví, kde ta jeho pitomá ségra je a je v pořádku a schopná s někým mluvit.

Touhle ostudu nepřežiju, myslel si….

„Kde je ta nevěsta?“ ptala se Jana asi tak za 30min vrchního.

„Uklidili jsme ji do salonku, budila tu moc pozornosti. Myslel jsem si, že omdlí.“

„Moc vám díky. Přineste nám, prosím, dva panáky vodky a čaj. Anebo - dala si něco?“

„Zatím nic. Jen říkala, že musí počkat na nějakou kamarádku, což asi budete vy.“

„Napij se.“

„Nechci.“

„Pij, povídám.“

„Jsme tu autem.“

„Dneska to nevadí,“ opáčila Jana ztuhlé Johaně. „Šup. A je to.“

„Brrr, co to je?“

„Vodka,“ prohlásila Jana s ruským přízvukem.

Johanu to alespoň trochu rozesmálo.

„Tak co se stalo?“

„Nemohla jsem si ho vzít.. já..“

„Nemáš ho ráda?“

„Mám.“

„Tak co se stalo? Kdybych tě neupozornila na toho chlapa, tak jsme teď seděly obě u tabule a cpaly si břicha, ty bys byla vdaná paní a já šťastná svědkyně.“

„Děkuji.“

„Za co zase?“

„Že jsi mě zachránila.“

„Pane vrchní, ještě jednoho panáka – pro mě, jí už nic,“ křikla omráčená Jana na vrchního.

„Takže já za to můžu, to je super,“ lamentovala kamarádka, zatímco pomalu upíjela toho druhého panáka.

„Takže teď zpátky. Pavla si vzít nemůžeš, protože bys ho nemilovala. A je snad někdo, o kom si myslíš, že bys to dokázala celý život? Snad ne tamtoho chlapa?“

„Myslím, že ano.“

„Proč si ho nevezmeš?“

„Protože mě nechce.“

„No nazdar. Koho já to mám za kamarádku? Je zblázněná do někoho, kdo ji nechce. Vždyť jsi dospělá?!“

„Já vím,“ řekla smutně Johana a pomalu začínala slzet.

„No tak,“ pohladila ji Jana po tváři.

„Co se stalo? Nikdy jsi mi nevyprávěla detaily, jen ses tak před několika měsíci přišla vybrečet. Tak to udělej znovu a tentokrát mi k tomu prosím, přidej tu omáčku. Seš si jistá, že tě ten chlap v černým nechce?“

„Asi jo.“

„Asi? Ty to nevíš, jistě?“

„Jak jsi řekla, jsem dospělá a tak jsem jako dospělá usoudila, že nechce. Kdyby mě chtěl, tak mě nenechal odejít.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Měsíc.“

„Cože? Kvůli chlapovi, co ho znáš měsíc jsi schopná obrátit vzhůru nohama život všem kolem tebe?

Říkám ti, nejsi normální,“ šílela z ní kamarádka. „Podívej se na mě. Chceš ho pořád?“ snažila se to Jana trochu srovnat. Hmm a pokývání hlavou jí bylo odpovědí.

„No co s tebou?“

„Chci jet domů, jsem unavená,“ prohlásila najednou Johana.

„Tak pojď. Budu řídit.“

„Ale pila jsi!“

„Na to kašlu, necháme tu moje auto a zítra pro něj s mužem dojedu.“

„Ale co teď budu dělat? Ta ostuda!“

„Počkáš pár dní u nás.“

„A co tvůj muž a moje rodina?“

„Musí se s tím srovnat,“ rázně ukončila téma Jana.

Na Pavla si už žádná z nich nevzpomněla… asi to někdo urovnal.. tak to na světě chodí.

„Svlíkni se, dám ti moji košili. Sice ti bude krátká a široká, jak jistě víš, nejsem zrovna postavy tvarované jako ty, ale to je jedno.“

Johana se usmála. „Ještě že tě mám“ a objala ji.

„Neboj, já si to vyberu. Lehni si a zkus usnout.“

Jana mezi tím neváhala a zavolala kamarádovi na policii.

„Marku, stal se malér.“

„Bourala jsi?“

„Ne, je to horší.“

„Někdo umřel?“

„Ne, Johana utekla od oltáře.“

„Tomu nerozumím.“

„Já taky ne, vlastně nikdo, ale kvůli tomu nevolám. Potřebuju zjistit majitele jedný SPZ.“

„Vždyť víš, že to nesmíme nikomu říkat.“

„Vím, ty mi to neřekneš, ty mi to napíšeš – smskou.“

„Já se z tebe…“

„Já vím, ale proto mě máš rád, viď,“ šveholila do telefonu Jana a modlila se, aby ji její manžel neslyšel.

„Tak už to tam máš.“

„Jsi zlatíčko, pusu. Zavolám ještě.“

Takže ten Petr asi nebydlí daleko, žasla nad rychlostí policejního systému Johana a vytahovala svůj mobil. To není možný, ten chlap bydlí kousek od nás. Jak se mohli s tou Johanou potkat, když ona žije v Praze – no jo, mejdan, tam je jedno, odkud kdo je. Jana sedla do manželova auta a vydala se na adresu, kterou jí poslal Marek.

Hmm. Hezkej domek. Má tu psa… taky hezkej.

„Karlo?“

Aha, že by ženuška..?

Pes vztyčil uši a běžel k páníčkovi.

„Pojď sem, děvče, neskákej na mě, ušpiníš mě…“

„Hej,“ volala Jana přes plot.

„Co tady proboha děláte? Jak víte, kde bydlím?“ rozčiloval se Petr.

„Prostě vím. Pusťte mě dovnitř.“

„Proč bych to měl dělat?“

„Musíme si promluvit.“

„To si nemyslím. Už jsme spolu mluvili.“

„Ale já si myslím, že ano…“ a už se hrnula pootevřenou brankou.

„Karlo ne“… stihl zavolat na valícího se labradora.

„Auuu.“

„Omlouvám se, normálně mě poslouchá, ale nevím, proč na vás skočila.“

„Psi mě mají rádi, ale nějak to vaše děvče nepostřehlo, že jsme stejně veliké a když se opřela…“

„Spadla jste..chápu“ a překvapivě se Petr usmál.

Vida, pomyslela si Jana. Nemusí být tak zlej.

„Dáte si čaj?“

„Ráda; a něco k jídlu.“

„Co prosím?“

„Kvůli vám jsem přišla o svatební oběd, vypila dva panáky, řídila a ještě ukládala nevěstu do postele. Zasloužím si něco k jídlu.“

„Je jí špatně?“

„Jí i všem ostatním a to kvůli vám a mně.“

„Proč kvůli nám oběma?“

„Já jí upozornila na to, že tam stojíte, jinak by si vás nevšimla, a vy, protože kvůli vám si nevzala Pavla.“

Nadzvedl jen obočí a pousmál se.

„Ale to vůbec není k smíchu.“

„Je, slečno..“

„Jsem Jana.“

„Já Petr.“

„To už vím.“

Znovu nadzvedl obočí..

„Mám tu srnčí maso, dáte si?“

„Cože, máte tu kuchařku?“

„O nikoli, vařím nám sám.“

„Váš pes běžně žere srnčí? To ho posíláte samotnýho do lesa a on vždycky něco uloví, že?“ zavtipkovala Jana.

„Ale ne. Kamarád je myslivec, takže občas něco přinese a tak si s malým dáme, má to rád.“

„Máte syna?“

„Ano.“

„Kolik?“

„Jednoho.“

„Vy jste pěkně drzá, víte to?“

„Jo vím, a váš pes mě povalil a hrozně mi ublížil a teď máte povinnost mi říct úplně všechno.“

„Proč bych to měl dělat?“

„Jestli vám na té Johaně trochu záleží, tak to vyklopíte.“

Petr zpozorněl, sedl si do svého křesla zadíval se na Janu…

„Táák, co chcete vědět?“

„Všechno.“

„Úplně?“ a znovu se podíval.

„No, jelikož jen matně tuším, že s vámi kdysi spala, tak tohle můžeme vynechat. Co s ní budete dělat dál?“

„S ní? Nic.“

„Si děláte srandu, že? Jste ženatý?“

„Ne.“

„Tak si ji vemte.“

„To nemůžu.“

„Proč ne? Nechápu to.“

„Mám syna.“

„No a? Taky mám syna. Viděli se?“

„Ne.“

Nic, co by se nedalo během chvíle změnit, pomyslela si Jana.

„Tak proč to nejde?“

„Vy to nechápete,“ začal pomalu ztrácet kontrolu Petr. „Nemůžu si ji vzít, protože…“

„Noo?“

„Nechci se ženit.“

„Tak jo, tak si ji neberte. Máte jinou přítelkyni?“

„Ale to už…“

…“nezacházím daleko. Pomalu do vás začínám vidět, milý pane. Čeho se bojíte?“
“Já?“ zasmál se. „Nebojím se.“

„Ale bojíte… Kolik je malýmu?“

„4 roky.“

„Aha.“

„Co aha, nerozumím vám..“

„To nevadí, ale já tomu začínám rozumět. Vidím to jasně před očima. Takže vy jste se jednoho dne potkali, na tom mejdanu v létě, ona vám tím svým rázným krokem nakráčela do života, využil jste ji jednou v posteli, podle mě to víckrát nebylo, a pak jste se jen tak NÁHODOU přišel podívat, když se vdává.“

„Hmm.“

„Odkud jste věděl, že se vdává. A kdy? A kde? Nebyla to náhoda, že?“

„Dámo… nezdá se vám..“

„Ještě jsem neskončila. Vy ji chcete, ale taky nechcete nic měnit. Jenže to nepude. Nenajdete milejší duši, než je ona.“

„To vím.“

„Tak vidíte. Nepodrazí vás a i když se neviděli s malým, bude to ok, což asi tušíte taky, jinak byste se neobtěžoval na její svatbu. Tak o co jde? Máte ženskou – je to tím?“

„Trochu moc otázek, abych si snad vzal tužku,“ pokusil se Petr o vtip.

„Jestli ji opotřebujete, no problemo.“

„Vy jste teda pěkně rázná dámo.“

„Jen rozčilená. Mám rodinu a manžela a vím, že není sranda potkat někoho normálního a fajn.“

„Máte pravdu.“

„V čem zas.“

„Skoro ve všem. Jenže mám závazky.“

„Milenku.“

„No tak…“

„No tak co? Máte ji?“

„Ano.“

„Aha, tak proto mi říkala, že ji nechcete.“

„Ale to není pravda,“ netrpělivě vyskočil z křesla.

Tentokrát to byla Jana, kdo pozvedl obočí. Tohle vždycky dělala, když něco bylo jasné jí, ale Johaně ještě ne. Prostě některé věci věděla dřív, než ona. Byla taková. A milovala karty.

„Vyšlo mi to v kartách.“

„Co?“

„Že máte milenku. Před půl rokem ke mně Johana přišla a po letech chtěla vyložit karty. Bylo mi to divné, ale udělala jsem to. Vytáhla si pár úžasných karet a taky jednu špatnou. No, špatnou, váhavou.“

„A jak to souvisí s milenkou?“

„Víte, ona celý život, co se známe naprosto vždycky, když šáhla na karty, vytáhla červenýho spodka.“

„A to byla jedna z těch karet či co?“

„Ne.“

„Jak k němu tedy přišla?“

„Odložily jsme karty a ona si na něco vzpomněla a vytáhla jednu – jako poslední. Koukla na ni a povídá, neříkej mi, že je to červený spodek.“

„A byl?“

„Ano.“

„Věděla to ona, tenkrát, že ji máte?“

„Ano.“

„A vám není divný, že žijete sám, s klukem a psem v baráku, s nějakou cizí milenkou a člověka, tak tak tak nadpřirozenýho, pošlete domů?“

„Já…“

„Co vy? Vy už nic..“

„Takhle se mnou nemluvte…“

„Nebudu. Jsem na odchodu.. Jste poleno, pane. Až se vzbudí, tak jí řeknu, že jste mizera, co se schovává před životem a že je lepší vás nechat plavat.“

„To neuděláte!“

„Ale ano.“

„Říkám, že ne. Nejdřív si s ní promluvím…“

„A vy víte, kde je?“

„Tipuji, že jste ji před rodinou ukryla u sebe, takže jak tak koukám, právě jste dopila a jedem. Jedete přede mnou, já za vámi, až k vám.“

„A co když bude spát?“ vzmohla se na malý protest Jana.

„Nebude.“

„Ale jak to…?“

„Cítím to.“

„Cože, vy?“

„Ano… celou dobu, ale to není váš problém. Nestrpím už další vměšování.“

Tak jedem – pousmála se a znovu povytáhla obočí. Takže chlapec to cítí celou dobu. Zasloužil by si pořádné odmítnutí…

Když se blížili k Janinýmu baráku, nebyla si jistá, jestli udělala dobře. Už takhle je Johana rozčilená a ona jí toho frajera přiveze do baráku.

„Počkejte tady, připravím ji na tu vaši návštěvu.“

„Nikoho nebudete připravovat. Kde je?“

„V mé ložnici.“

„Kde to je?“ a hrnul se dál.

„Být tu můj manžel, tak…“

„Tak co, ukázal by mi to jistě sám..“

„Po schodech nahoru a první pokoj vpravo. Možná bude opravdu spát,“ zkusila to ještě Jana.

Pomalu otevřel dveře a uviděl ji sedět u okna. Pozorovala poletující sníh zpoza okna a byla stejně bledá jako ten sníh. Nevšimla si, že někdo vstoupil, ale když pod jeho kroky zavrzala podlaha, pomalu se otočila.

A s hrůzou otevřela oči.

Jana stála za dveřmi a poslouchala. Byla tak neopatrná, říkala si. Pustila cizího a zlýho chlapa do pokoje za nevěstou, její kamarádkou. Teda bývalou nevěstou.. Jsem taky blbá, nadávala si.

Žádné divné zvuky a výkřiky neslyšela, tak se uklidnila a šla do kuchyně. Udělám zatím čaj.. počítám, že za chvíli ho bude Johana chtít, říkala si.

„Ahoj.“

„Co tady děláš?“ vyplašeně se zeptala Johana.

„Přijel jsem si promluvit.“

„Viděla jsem tě tam. Přesně, jak jsi tenkrát řekl.“

„Já vím. Bylo to kvůli mně?“

„Jsi tak domýšlivý..“

„Já vím.“

„Možná bylo“

„To mi nestačí.“

„Tobě nikdy nic nestačí, ale ostatním to stačit musí. Takže teď i tobě.“

„Co teď budeš dělat?“

„Zastřelím se,“ pokusila se o vtip Johana.

„Je vidět, že jsi v pořádku.“

„Nejsem v pořádku,“ vyjela na něj, „ale toho si ty nikdy nevšimneš. Vidíš jen sebe a svoje pocity.“

„No tak, nerozčiluj se,“ snažil se ji uklidnit a vzal ji za ruku.

Odstrčila ji. „Co po mně chceš?“

„Nevím.“

„Nevíš? Tak proč jsi tady? Jana tě přitáhla?“

„No, přijela za mnou, to je pravda, ale přijel jsem sám.“ Nelíbila se mu ta její bledá barva, hlavně aby neomdlela.. s tím moc zkušeností neměl.

„A?“

„Chtěl jsem si jen promluvit.“

„O čem, proboha? Sám jsi viděl, nevdala jsem se.“

„To jsem viděl.“

„Co chceš víc?“

„Poznat tě.“

„To je vtip, ne? Ty si myslíš, že sem po pár měsících můžeš jen tak beztrestně nakráčet a chtít si popovídat v den, kdy jsem se měla vdávat a měla jsem teď být šťastnou ženuškou?!“

„Ale nejsi.“

„To vím taky,“ odsekla.

„Takže?“ Rozhodl se, že si nebude všímat jejího kousavého tonu, protože mu bylo jasné, že je na něj naštvaná.

„Chtěl bych, chtěl bych,“ a podíval se jí do očí, „poznat tě blíž.“

„Jsi neuvěřitelnej. A jak si to jako představuješ?“

„No, pro začátek by jsi mohla sundat tu naprosto nepadnoucí košili a vzít si na sebe něco jiného.“

„Nic tu nemám.“

„Ale já ano.“

„Jinou noční košili pro mě?“

„Ne, domácí oblek“

„Ty jsi nadobro zešílel. Přivezl jsi mi tvůj domácí oblek?“

„Ne tak docela, koupil jsem ho pro tebe v den, kdy jsi mi napsala, že máš rande s tím jiným klukem. Říkal jsem si, že kdyby přece jen, tak ho budeš u mě jednou potřebovat.“

Johana seděla jako opařená…

„Děláš si legraci?“

„Ne, zkus to. Nebudu se dívat.“

„A co pak?“

„Pak pojedeme koupit něco normálního na sebe…“

„Já mám jet s tebou nakupovat?“

„Jo, usmál se. A co chceš koupit?“

„No, třeba kabát, abys mohla ven.“

„Mám kabát. Doma.“

„Tak pro něj zajedem.“

„Nikam nepojedu.“

„Já tam zajedu,“ ozvala se Jana u dveří. „Uvařila jsem čaj a zrovínka slyšela poslední slova.“

„Máš tu snad moje klíče?“

„Máš tu kabelku, na úřad sis ji nebrala,“ opáčila Johaně kamarádka.

„Aha. Tak díky“ a usmála se.

Petr se po Janě jen podíval a pokýval.

„Budete tu sami, takže jestli jí zkřivíte vlas na hlavě, tak vás pak vlastnoručně zabiju,“ zahrozila směrem k Petrovi.

„Žádný strach.“

„Co se děje? Stali se z vás dvou nejlepší přátelé nebo co?“

Nikdo té její otázce nevěnoval pozornost, ale Jana s Petrem věděli, že teď zrovna hrají v jednom týmu a mají společný cíl.

„Tak jo. Souhlasím. Co bude pak, až se oblíknu?“

„Pojedeme do školky.“

„Ty jsi…,“ nedokončila Johana.

„Rozhodl, že si vyzvedneme malýho.“

Johaně to už nebral mozek a začínala se jí vůbec motat hlava…

„A dál?“ na víc se nevzmohla. Jestli jí chce totiž ublížit, tak si nemohl vybrat lepší den a lepší záminku než den svatební a vymlouvat se na malýho.

„A pak pojedeme na výlet. A pak k nám domů.“

„A jak se já dostanu domů od tebe, pokud náhodou na tohle všechno přistoupím…“

„Odvezu tě.“

„Ok. Stejně nemám nic jinýho na práci. Jen mi řekni, proč tenhle tyjátr?“

„Jaký?“

„Neříkej mi, že jsi čekal půl roku na to, abys mě seznámil se svým klukem?“

„A co jsem měl dělat jinýho, když jsi měla rande a pak ses neozvala?“

„Zavolat mi?“

„A zvedla bys to?“

„No, asi ano,“ znejistěla.. „nezvedla. Měl jsi to ale zkusit.“

„Bál jsem se.“

„A nebo mi napsat… cože, ty ses bál?“ Johana nevěřila vlastním uším . On jí právě přiznal, že se bál.

„A čeho, že mu ukousnu hlavu?“

„Ne, že tě bude mít rád!“

„Vždyť to by bylo normální!“

„Říkal jsem ti hned, že nejsem jednoduchej.“

„To sice ano, ale netušila jsem, že to bude tak komplikovaný. A co ta tvoje..“ nedokončila větu.

„Mám jen Karlu. S manželem odjeli do zahraničí.“

„A dál to nepokračuje?“

„Řekla mi, že si jí nevšímám tolik jako poslední měsíce, takže klidně může odjet a já si toho ani nevšimnu.“

„A?“

„Tohle tady přece nebudeme rozebírat..“

„Ale budeme. Máme čas. Máme ho spoustu, protože jak znám Janu, tak tu bude až tak za hodinu…

Proč jsi ji nevěnoval tolik pozornosti?“

„Myslel jsme na tebe.“

„Hele, tohle je vohraný.“

„Pro tebe možná, ale já to tak měl. Nevěděl jsem, co malej, nevěděl jsem, jestli si mám komplikovat život další ženskou.“

„A co teď?“

„Teď je to jedno – stejně je to zamotaný od samýho začátku.“

„Jak to myslíš?“

„No prostě, na tebe musím pořád myslet… celou dobu. I když jsem nechtěl. I když jsem byl zvyklej na svoji práci, na svůj styl, na někoho jinýho.“

„A proč,“ nedokončila větu.

„Už jsem řekl, bál jsem se.“

„Čeho?“

„Že se spálím jako s Péťovou matkou.“

„Ale já jsem přece jiná…“

„To mi už taky došlo.“

„Takže?“

Johana seděla v té šílené kamarádčině noční košili a nevěřila tomu, co se zrovna dozvěděla.

On ji chtěl, celou dobu. Jen nevěděl, jak to udělat.

Je tohle ten příběh, který si vysnila? Chce to vůbec zjistit? Jedno věděla jistě. Chce mít svoji novou rodinu a tenhle chlap ji to může dát. A hlavně ona JEHO chce celou tu dobu. A taky nesmí zapomenout na ty svoje živé sny. Byly to sice její svatební šaty, které ležely přes židli v pokoji, ale ženich u oltáře byl dneska rozhodně jiný, než který ji v tom snu z těch šatů svlíkal.

„Takže jedeme?“ zeptala se konečně Johana.

„Snad počkáme na tvoje oblečení,“ odpověděl a cítil tu změnu v jejím těle.

Začala se nahlas smát a on s ní. Jana, která právě táhla kufr s věcmi po schodech jen nechápavě kroutila hlavou. „Toho červenýho spodka vyhazuju, jasný! Vypadá to, že ho už nebudeš potřebovat, má milá.“

Motorkář (JNK)

Příběh - říjen 2008

Vylezla před penzion, nikdo nikde, a tak se vydala příjezdovou cestou směrem k městu. Třeba bude mít štěstí a někoho si stopne. Šla tou tmou a najednou v dálce slyší zvuk motoru. Stoupla si více do vozovky, aby jí ten někdo viděl. Najednou slyší skřípění brzd a jedno světlo, které před vteřinou ozářilo její tvář, se zapíchlo do prostoru.

„Ženská bláznivá, co tady děláte?“, křičí na ni muž a sundává si přilbu.

„Prosím, vezměte mě do města.“

„Proč bych to dělal?“

„Kdybyste věděl, co se mi stalo“…pokračovala Elisa.

„To je mi vcelku jedno, ale“…už už chtěl pokračovat, ale všiml si její rozmazané maskary a roztržené sukně.

„Jste v pořádku?“

„Ano, tedy ne. Prosím, vezměte mě do města.“

„Bydlíte tam?“

„Ne, ale zamluvím si tam hotel a zítra pojedu domů.“

„Kde bydlíte,“ zeptal se Robert, ale už ne tak přísně.

„Asi dalších 20km za městem.“

„Fajn, tak nasedněte.“

„Na tohle?“

„Vidíte tady snad jiný dopravní prostředek, třeba kočár? Vztekle prohodil…“

„Ne. Víte… moc děkuji,“ hlesla jen. Proč ho nezajímá, co se mi právě stalo? Ale to jsou všichni takoví v tomhle městě. Tam u nich je to jiné.

„Tak už si nasednete? Pojedu pomalu,“ sliboval, když viděl bezradný výraz její tváře. „Pojedete na motorce poprvé?“, zeptal se .

Kývla. No skvělý, pomyslel si. Sundal stupačky – „sem si dáte nohu, jako když nasedáte na kolo a tu druhou…no prostě si sedněte za mě, je mi jedno, jak sem vylezete. Budete se mě muset chytit, vysazovat vás sem nebudu.“

Pomalu si stoupla na stupačku, moc to nešlo, zatracený podpatky, teda už jen ten jeden, pomyslela si. A druhou přehodila. Sukně jí vylezla až pomalu nahoru. Měla úplně odhalené nohy, ale začalo jí to být jedno.

„Někde mě vyhoďte,“ potichu řekla.

„Už jsem vám jednou řekl, že pojedu pomalu.“ Robert si zkontroloval, zda má nohy tam, kde je má mít a všiml si punčoch, které končily přesně v půlce stehen.. no, to bude jízda. „Pořádně se mě chyťte a nebojte se.“

„Kde se mám chytit?“

„Kolem pasu, takhle“, a vzal její ruce do svých a chytil se boků. „Pořádně tu bundu stiskněte. Vy máte tedy zmrzlé ruce… počkejte, strčte si ruce do mých kapes a chytněte se látky uvnitř.“ Snad se trochu zahřeje, pomyslel si.

Elisa mu byla vděčná. Cítila to teplo, které jí maličko zahřívalo ledové ruce. Ještě chvíli a už by nevydržela..

„Nalepte se na mě a nekoukejte na cestu.“

„To nebudu, je mi jedno, kam jedeme,“ prohlásila Elisa.

„Fajn, jedem.“

Robert pomalu nastartoval svoji Suzuki; naskočila na druhé natočení. Lehce vyjel a pomalu se rozjížděl, tak, jak slíbil.

Bylo mu jasné, že moc dlouho to děvče nevydrží. Evidentně má nervy na dranc. Raději ještě za chvíli udělá přestávku, než dojedou do města. Ani ty její ruce se mu nelíbily. Nemá nic na sobě… zatraceně, proč zrovna musel jet kolem on?! Ale kdyby čekala, až pojede nějaké auto, mohla by skončit někde v příkopě a Bůh ví, co by bylo do rána.. s těma jejíma dlouhýma nohama…

Cítila jeho teplo a přitiskla se na jeho záda. Byla mu vděčná. Neskonale vděčná. Ještě že ji zachránil, Bůh ví, co by s ní bylo, kdyby nejel kolem. Byla to docela samota, a vlastně proto si tuhle chatu na teambuilding vybrali.

Robert jel tou známou cestou a říkal si, co bude dělat. Jeho podnik se zhroutil, partner mu zmizel za mořem i s jeho penězi a jeho přítelkyně s ním. To je pech. A do toho je tady tahle ženská, co v noci chodí v roztrhané sukni. Najednou cítil, jak její sevření polevuje. Sakra, ještě aby se pustila. Bude muset zastavit co nejdřív.

„Hej, jste v pořádku?“, pokusil se otočit hlavu a křiknout na ni.

Odpovědí mu bylo jenom těsnější přidržení se…

Ještě že už je vidět ten motel u cesty.

Zastavil, ale to už cítil, že se drží s vypětím sil. Sundal si rukavice a vzal její ruce do svých, aby je vyndal. Byly úplně ledové, noha jí sklouzla ze stupačky. Vůbec neví, jak se mohla v tomhle stavu udržet celou dobu, asi vnitřní pud sebezáchovy.

„Halo, jste v pořádku?“, strčil do Elisy, ale ta se už pomalu začala kácet z jeho motorky. No nazdar, musí okamžitě do tepla. Přehodil si ji přes rameno, ale to už ona o sobě nevěděla.

Postavil motorku. Ještě že je tak lehká.. no, jen doufám, že to není žádná lehká holka. S hrůzou si uvědomil, že nemá ani tušení kdo to je a co se jí stalo. Co když jí někdo přepadl, okradl..a…. Tak na tohle teď myslet nebude, protože musí okamžitě do postele.

„Dobrý večer,“ hlasitě zavolal na podřimujícího recepčního. „Prosím jeden dvoulůžkový pokoj.“ Recepční jakoby v polospánku obsluhoval tuhle prapodivnou dvojici.

„Chcete snídani?“

„Jasně,“ souhlasil Robert, protože hlad už měl taky. „Neměl byste teď něco k jídlu?“

„No, já nevím“, cukal se recepční.

Stovečka na pultu mu rozvázala jazyk…

„Podívám se do kuchyně. Možná je tam ještě polívka.“

„Super, prosím 2 talíře na pokoj, pečivo a konvici čaje. Pak to jen položte za dveřmi. Zaklepejte a já si to vezmu.“

Recepční se divně pousmál, ale souhlasil.

Robert si tu holku přehodil přes druhé rameno, protože už začínala být těžká a všiml si, jak recepční chtivě kouká na punčochy, které určitě musely být vidět..

„Prosím, přineste mi to, co nejdříve,“ ukončil rychle debatu Robert a odnášel ji nahoru do patra.

Položil ji na postel a konečně si ji mohl prohlédnout. Je strašně bledá, už aby recepční donesl tu polévku. Mezitím s ní musím něco udělat, zahřát ji. Sakra, přece ji nemůžu takhle položit do vany? To ne, mohla by se špatně otočit a utopit se.

Ať dělá, chlap jeden…
„Ťuk ťuk“ – je naštěstí rychlej, anebo zvědavej..

„Díky,“ volal na recepčního Robert, „nechte to za dveřmi.“ Svlékl ji do spodního prádla a to oblečení neoblečení přehodil přes židli. Oblékl ji do županu a posadil do postele. Pod záda jí dal polštář – naštěstí tu mají dobré ložní prádlo, když už ta obsluha je mizerná. Elisa se maličko probrala, jak jí začínalo být teplo.

„Vydržte ještě chvíli,“ zaprosil Robert.

Přinesl si jídlo zpoza dveří. Asi jí budu muset nakrmit, alespoň několik lžic musí sníst. Ještě že ta polívka není horká a je to vývar. Skvělý, to by jí mohlo postavit na nohy..

„No tak, otevřete pusu, musíte něco sníst,“ povídal umdlévající ženě na posteli. Poslušně otevřela pusu a několik lžic skutečně polkla. Fajn, to bude stačit. Sáhl jí na ruce, už se začaly prokrvovat. Zbytek obou polívek snědl sám. Ani mu nedošlo, jak dlouho sám nejedl a dost možná, že by ho za chvíli stejně začala bolet hlava z nedostatku glukózy. Položil jí zpátky do peřin, i v županu, a sám se šel osprchovat. Konečně teplá voda.. pouštěl si tu vodu na sebe hodně dlouho a pomalu cítil, jak se zase začíná vracet do normálu. Zítra, s čistou hlavou, se rozhodne, co dál.

Včera, jakmile zjistil, co se stalo, sebral motorku a musel ujet, aby to rozdýchal. Jezdil několik hodin sem a tam až se octnul v těchto končinách. Vlastně ani neví, kde přesně je…

Pořádně se osušil, vzal si župan a vylezl z koupelny. Slyšel, jak pravidelně to děvče oddychuje. Vlastně pořád neví, kdo to je. Ruce už měla teplé, ale nohy ještě ne. Musí se zahřát. Nu, chlape, ženy rozehřívat umíš, pousmál se sám k sobě, tak to nebude tak těžké. Sundal si župan a jen tak nahý si vlezl do postele. Pod jeho tíhou se postel zachvěla a ona lehce pootevřela oči.

„Kde to jsem?“, zeptala se.

„To je dobrý, spi,“ zašeptal a pohladil jí po vlasech. Měla je hrozně rozcuchané, ale docela jí to slušelo. „Hmm,“ zamumlala a přivinula se k němu.

Byla ještě pořád ledová. Jeho tělo ale bylo rozpálené ze sprchy, takže se snad rychle zahřeje. Během deseti minut měl pocit, že se snad upeče. To tady přitopili, anebo ta holka tak sálá? Proč je mu teplo? A co to sak…, nedokončil větu, protože Elisa se právě spokojeně zavrtěla a svůj holý zadek přilepila na jeho ztopořené mužství. No nazdar, už ví, proč je mu teplo. Snad si toho nevšimne a za chvíli to přejde… spala jako mimino a vypadalo to, že se jí zdály nějaké pěkné sny, protože pravidelně oddychovala.

Paráda, alespoň někdo je tady zachráněný, povzdychl si, ale to už se i Robertovi začaly klížit oči.

K ránu se probudil, bylo sedm a sluníčko se pomalu snažilo dostat do pokoje skrze záclony v pokoji. Pořádně se podíval na ten pokoj, no nic moc, ale spalo se mu výborně – i s touhle holkou po boku. Co teď, říkal si, když se díval do zrcadla v koupelně. Vypadal jako po probdělé noci s kamarády. To by se asi lekla. No co, vypadá dospěle, takže to přežije. A nové šaty si snad bude umět zařídit sama.

Pomalu se vykradl z pokoje a potichu za sebou zaklapl.
Recepční opět spal v tom svém křesle, takže s ním musel zatřást, aby se probral.
„Až bude slečna vstávat, přinesete jí tu snídani, jasný,“ kladl mu na srdce důrazně.
Recepční jenom přikyvoval hlavou. Tohle máte za nocleh, za oba, a tohle za snídani. A tohle je pro vás… recepčnímu se konečně rozlepila očka, když viděla další bankovku, která přistála na pultu jenom pro něj.

„A v kolik si slečna přeje snídat?“

„Až si zavolá, tak to zjistíte.“

Recepční jen souhlasně přikýval hlavou a kdyby se nebál o svá rozlámaná záda z křesla, snad by se uklonil…

Slizkej chlap, pomyslel si Robert.

Venku nastartoval svoji motorku a vydal se k domovu. Chtělo se mu pískat a svět nevypadal tak zle jako včera. „Pojedeme domů,“ děvče, poplácal Suzuki po motoru a pomalu vyrazil. Po padesáti metrech byl slyšet už jenom charakteristický zvuk motorky.

Elisu ten zvuk probudil. Ach, sladce se usmála. Smích ji ale přešel, když se rozhlédla kolem. Její věci byly odložené na židli, ona sama v županu. Zkontrolovala si prádlo, bylo tam, kde mělo být. Co se to stalo? Na stole byly 2 misky od polévky, jedna lžíce byla použitá. Ještě vlhký ručník visel v koupelně a jedno mýdlo bylo použité. Trochu ji bolela hlava a vůbec nechápala, co se to stalo. Pomalu vylezla a dívala se na své věci. Viděla tu roztrženou sukni.

„Co to sakra,“… ale vždyť si vzpomíná - byla na večírku, ale pak z něj utekla. Kde má boty? Má jen jeden podpatek, no paráda. Ale proč je tu ručník a druhá půlka postele je zválená jako by.. och, to snad ne.

„Ťuk ťuk,“ ozvalo se na dveře. Přivřela si župan ještě blíž a otevřela. Recepční s tím svým přiblblým úsměvem jí oznamoval, že má dole snídani.

„Prosím, mohl byste mi ji přinést sem nahoru?“

„Ale samozřejmě paní,“ ukláněl se. Co se mu stalo, pomyslela si Elisa.

„A prosím vás, pane, telefon funguje?“

„Zajisté, můžete si zavolat, kam chcete, je to zaplacené.“

Zavřela za ním dveře. Má chvilku čas začít přemýšlet, než se zase vrátí nahoru. Je to zaplacené? Kdo to zaplatil? Vždyť včera, když utíkala z toho večírku .. a najednou si vzpomněla na toho motorkáře a na ten zvuk, co ji probudil.

Ach ne.. při pomyšlení na nevázaný sex s nějakým motorkářem nechtěla ani pomyslet.

„Paní, nesu snídani,“ volal už na schodech recepční. Otevřela mu ještě v županu. No jo, pomyslel si on po té divoké noci si tu roztrženou sukni asi nechceš vzít, viď, pomyslel si úlisně. Už zavírala dveře, když na něj ještě zavolala.

„Prosím vás, kdo platil ten pokoj? Nemám tu svoji kabelku, takže jsem to asi nebyla já.“

„Ten chlap na motorce. Řekl mi, abych vám přinesl snídani a postaral se o vás, než odjedete.“

„Aha, díky“ a zavřela dveře.

Vždyť jsem si to myslel, musela být hrozně opilá, když sem přijeli. Musel ji nést na ramenou…

Elisa se rozhodla, že po jídle jí to bude myslet lípa pustila se do jídla. Měla hlad jako vlk a snídaně – míchaná vajíčka, housky, čerstvé máslo, čaj a káva jí přišly k chuti. No, alespoň něco.

Osprchovala se a podívala se na své věci. Usoudila, že takhle ven nemůže a zavolala svému bratrovi. „Prosím tě, přijeď pro mě.“

„A kde proboha jsi, že nemůžeš přijet sama? Máma se strachy málem zbláznila.“

„Myslím, že je to Penzion Ráj.“ Jak skvělý název pro tak šílenou noc, pomyslela si.

„Dobře, zajedu pro tebe, je to odsud asi 30km, jsem tam do hodiny“

„Jo a nezapomeň mi vzít nějaké oblečení?“

„Cože? Ty nemáš nic na sobě,“ vyděsil se Paul. Tak tohle mámě raději říkat nebudu, pomyslel si. Ráno volala, že se Elisa nevrátila domů z té jejich firemní akce a že má o ní strach. On jí uklidňoval, že je dospělá a že se nic nemohlo stát a teď to vypadá jinak. No, je zvědavý, jak mu to děvče vysvětlí.

Elisa chodila po pokoji tam a zpátky a na chvíli se ještě natáhla do postele. Něco jí zacinkalo o náušnici. Co to je? Medajlonek. Ale ten přece není můj? To bude asi toho… a raději nedomýšlela.

No co, z toho, co si z té noci pamatuje, usoudila, že jí ten chlápek vlastně zachránil a vzhledem k tomu, že má prádlo celé na sobě usoudila, že se určitě nemohlo nic stát.

„Hledám Elisu Mikovskou?“

„Koho hledáte, pane,“ ptal se udiveně recepční?

„No přece vašeho hosta, máte ji přece zapsanou, ne?“

„Počkejte, podívám se,“ líně se natahoval po knize. „Nikoho takového tu nemám!“

„Chlape,“ znervózněl Paul, „před hodinou mi volala a chtěla přivézt nějaké oblečení do tohohle podniku. Jestli mi řeknete ještě jednou, že tu není, tak vám to tady rozmlátím,“ vztekal.

„No, jestli to nebude ta polonahá slečna na pokoji č.13?“

„Cože?!“

„Pojďte se mnou.“

„Máte tu takovej bordel, že ani nevíte, kdo u vás přespává, takže tam raději zaklepete, abychom nevlezli do pokoje někomu jinému.“

„Halo, slečno, je tu Paul Mikovski, znáte ho?“

„Ano, pojďte dovnitř.“

Ta má teda vkus, včera motorkář a dneska nějakej agresivní chlápek číslo 2.

„Paule,“ vrhla se bratrovi do náruče Elisa, „jsem tak ráda, že jsi tady.“

„Proboha, co se ti stalo?“, ptá se Paul, ale už nohou kope do dveří, aby znemožnili tomu zvědavému chlápkovi výhled. Ten se uraženě vydal směrem dolů, ke svému místu… ať si jich ta holka má kolik chce, on má v kapse královské díško, pousmál se, když v levé kapse nahmatal stočené bankovky.

„Co se ti stalo a kde ses vzala tady?“

Elisa mu vyprávěla, co se dělo na večírku a jak z něj utekla.

„To jsou neřádi, do té práce se už nevrátíš, jasný?“, varoval ji Paul.

„Myslela jsem na to samé, nemůžu se jim podívat do očí a oni mně asi taky ne.“

„A jak se s dostala sem?“

„Já vlastně ani nevím. Mám jen slabé záblesky. Stopla jsem si nějakého motorkáře, pak si jen vzpomínám na teplo a ráno tu pro mě byla zaplacená snídaně i hotel.“

„Eliso, nechceš mi říct, že“…nedokončil větu Paul.

„Ne, neboj, cítím se v pohodě a prádlo mám taky celé – na rozdíl od mé sukně, podívej… dej mi to oblečení, chci jet domů.“

A tak se Elisa pomalu oblékla a s Paulem se vydali na cestu domů. V kapse pečlivě schovávala medajlonek. Doma se v klidu podívá, co je uvnitř. Bude to taková malá vzpomínka na tenhle příšernej den.

Robert přijel do svého bytu. Cítil se nějak podezřele dobře. I přesto, že zmizela z účtu celá hotovost i s jeho přítelkyní a parťákem, a jak zjistil v garáži, tak i jejich společném firemním autě.

No co, mám motorku a byt.

Nejdřív se půjdu nasnídat a pak si naplánuju, co budu dělat dál.

„To byla teda noc,“ říká Patrik.

„Proč myslíš,“ ptá se Robert.

„Jíš už 4 chleba k té polévce a ještě nemáš dost. Co jsi celou noc dělal? Kácel stromy?“, smál se na celé kolo kamarád, který vlastnil takový malý bufet na rohu ulice, kde bydlel.

„Ne jen jsem“..ale najednou zmlknul, když si uvědomil, jak divně strávil dnešní noc. Ani neví, co to bylo za holku. Vybavuje si každý okamžik jejich noci, teda JEJICH noci. Už dlouho se mu nepodařilo ležet vedle ženy jen tak. Byl celkem pohledný a do včerejška i bohatý muž, takže o milenky neměl nouzi. Usmál se nad svými myšlenkami. První ženská, za kterou všechno zaplatil a nic si neužil…

„No, tak se mi líbíš,“ prohlásil na jeho adresu Patrik, „konečně se směješ ty.“

„Jo, bude to v pohodě.“ Lehce si přejel rukou po krku, měl ho takový rozbolavělý, svaly mu vždycky na motorce ztuhly, ale najednou se zarazil. Nenahmátl tam nic.

„Sakra.“

„Co se stalo?“

„Nemám medajlon!“

„Jakej?“

„No ten, co jsem dostal od otce k promoci.“

„Jo, už vím“… pomalu si začal vzpomínat Patrik. „Vždycky ti vypadl při sportu zpoza trika a dámy z něj byly unešené. Říkávaly ještě, co z tebe ještě dalšího vypadne,“ bodře se zasmál Patrik.

„Ty máš teda nějakej veselej den,“ prohlásil rozmrzele Robert. Vadilo mu, že ten medajlon ztratil. Kde mohl být? Má přece tolik let a je hrozně opatrný, a najednou mu to došlo. Určitě mis spadl někde v tom penzionu. A co ta holka.. určitě se s ní nechce potkat. Sice byla pěkná, ale …přece jen, je v pořádku?

„Hele, napiš mi to na účet, jedu si ještě něco zařídit a do oběda jsem zpátky.“

„Fajn, budu s tebou počítat. Bude steak a fazole, to máš rád, viď?“

„ Pravda, pravda, brachu, už od dob studentských,“ pousmál se Robert.

Nasedl na svého miláčka a pustil se zpátky k místu, kde před pár hodinami zanechal to stvoření. Jak se asi jmenuje? Vlastně o ní neví vůbec nic.

Zastavil na kamenité cestě, opřel motorku a vydal se do recepce.

„Tak jste ještě tady“, vzbudil toho strašného recepčního. Tady se nestřídají? To je teda podnik…

„Čert nikdy nespí,“ zvesela spustil na chlápka, ale ten vtip nepochopil.

„Jdete si pro ten náramek?“

„Jaký náramek?“

„No, při úklidu pokoje pokojská našla náramek.“

„Ta pani, ehm, už tady není?“

„Ne, není.“

„Aha. A nic jiného kromě náramku jste nenašli?“

„Ne, pane, jen ten náramek. Vezmete si ho? Stejně bysme ho museli dát na několik dní do trezoru. To děláme vždycky, když si tu hosté něco zapomenou.“ Že by tomu chlápkovi křivdil..?

„A medajlon jste nenašli?“

„To ne, pane, vážně,“ zapřísahal se recepční.

„Aha. Jak se slečně dostala domů?“

„Ani mi nemluvte, zavolala nějakého hromotluka, co mi to tu chtěl rozmlátit, když mu neřeknu, kde je Elisa Mikovská a pak mi ještě přibouchl dveře před nosem, když“… nedokončil větu.

„Elisa Mikovská?“

„Jo, tak nějak to říkal.“

No, alespoň nějaké jméno. Ani si nevzpomínal, zda se jí představil. Asi ne, nebylo to důležité.

„A nevíte, kam jeli?“

„To vám teda neřeknu, ale na křižovatce zahýbali doleva.“

Hmm, takže na opačnou stranu, než já. No, nedá se nic dělat. Dost možná ten medajlon ztratil včera při té zběsilé jízdě. Maličko rozladěný a s novým náramkem se vracel domů.

Elisa se dlouze dívala z okna Paulova auta. Sluníčko svítilo a ona byla ráda, že tu noc přežila. Až uvidí maminka její šaty, nebude věřit, že je celá.

„Paule?“

„Co…“

„Neřekneš mámě, co se stalo?“

„A kde jako?“

„Myslím v tom penzionu. Myslím, že by to nepochopila.“

„Neboj se, usmál se na svoji mladší sestřičku, já vím, že by jí to mohlo ranit.“

Dala si ruce do kalhot a nahmatala medajlon. Už se těší, až si ho v klidu prohlédne. Alespoň nějakou památku má na svého zachránce.

„Co teď budeš dělat, když nepůjdeš do té práce?“

„No, ještě nevím. Posledních několik let pracuji a možná je to poprvé, kdy mám takovou neplánovanou dovolenou.“

„A co kdybys odjela někam na skutečnou dovolenou?“

„Pojedeš se mnou? Vezmeš kluky a Marii.“

„Kdepak, děvče, naše firma má teď hodně zakázek. Vždyť víš, že v létě má stavebnictví boom.“

Ale to už zahýbali k příjezdové cestě domu jejich rodičů. Byl to nádherný dřevěný dům. Elisa to tady milovala. Vůni dřeva, klid, přírodu, jejich 2 psy, s kterými si už jako malá holka hrávala. Teď byli pesani rádi, když k ní dokulhali. Ale oba vrtěli ocasem, když vystupovala z auta.

„Eliso, kde jsi proboha byla, děvče,“ šla jim v ústrety jejich mamka. „Měla jsem o tebe hrozný strach!“

„Já vím, mami, promiň. Kolegové zapomněli objednat taxíka, viď Paule,“ dožadovala se očima jeho pomoci.

„Jo jo, je to tak. Musel jsem pro ni zajet. Volala mi ještě v noci, abych přijel, a jelikož bylo pozdě, spala u nás.“

„Tak pojď domů, holka, Sylvie už udělala oběd. Máš hlad?“

„Ani ne, snídala jsem docela bohatě, příbuzní se o mě postarali jako o vlastní,“ statečně lhala Elisa. Paul se divil, kde se to v té holce bere. To má určitě z té práce.

O motorkáři ani jeden nemluvil a Elisa vypadala tak spokojeně, takže se už Paul neptal, jestli i to, co napovídala jemu, je pravda. No, když bude chtít, stejně to neřekne…

„Holky, já jedu domů,“ čeká mě žena a kluci k obědu, takže si nechte chutnat.

„A ty, děvče, nezapomeň – udělej si volno. To tvoje zaměstnání zařídím hned zítra. Bereš si tam volno na pořád, myslím, že to šéf rychle pochopí,“ zdvihl důrazně obočí.

„Dobře, děkuji,“ stoupla si na špičky a políbila svého velkého bratra na tvář. Do ucha mu zašeptala – „ještě že tě mám, děkuju“ a usmála se na něj.

„Tak, mami, jdeme jíst, začínám se těšit na to, co Sylvie vyrobila,“ odcházela už Elisa do domu, aby neprotahovala tuhle chvíli. Cítila v Paulovi nevyřčené otázky a určitě se k nim nechtěla dostat.

Později po obědě si sedla na terasu. Spokojeně se opřela v jejím houpacím křesle. Cítila se tak nějak svobodně. Čím to bude? Tím, že nemusí do té práce? Anebo něčím jiným. Připadala si tak nějak jinak. Taková zachráněná. Pravda, její zachránce. Ani neví, kdo to byl… ale má na něj památku. Medajlon, uvědomila si. Chtěla se vlastně podívat, co je uvnitř. Potichu se vkradla do kuchyně a sebrala Sylvii malý nožík. Jemně medajlon otevřela. Uvnitř byly vyryty iniciály a nějaké datum. Co to asi znamená? R.T. a datum… Vypadá to na začáteční písmena jména a příjemné, ale datum nechápala. Je to 7 let zpátky. Vlastně to bude za týden přesně 7 let od toho data. To jsou mi teda náhody, pomyslela si Elisa. Zase ho zavřela a pověsila si ho na krk. Bude ho teď nosit na památku dnešní noci. Usmála se pro sebe…

„Tak jak jsi pochodil, brachu? A co se vlastně včera stalo? Viděla jsem tě jet asi 80km/h po městě, což neděláš.“

„Vypadá to, že můj společník vzal kramle i s Terezou.“

„To jsou blbý fory.“

„To není žádný for, to je pravda. Volala mi účetní, že mám prázdný účet a zjistil jsem, že si vzali i auto.“

„A kam zmizeli?“

„To nevím, ale zrovna jsem na cestě na letiště, že se poptám kamaráda, jestli se to nedá najít… „

„Proč bys to dělal tak složitě? Nikam nejezdi, vem si telefon a jen mu zavolej, ne?“ divil se negramotnosti svého přítele Patrik.

„Máš pravdu, jsem nějaký vedle z toho všeho.“

„Chápu,“ řekl nahlas Patrik.

Nic nechápeš, pomyslel si Robert. Vlastně mi vůbec nejde o ty dva, ale o tu jednu, která se mi v noci přitulila do klína a spokojeně si při tom oddychovala. Na co to zase myslím? Asi potřebuju voraz. Volno.

„Hele, včera mi donesla žena poukaz do Itálie. Problém je, že je jen jeden a my jsme čtyři. Vyhrála to v tom jejich klubu. Nechceš si dát volno? Pokud vím, tak od té doby, co máš firmu, tak jen pracuješ a vůbec neodpočíváš. Sedni na motorku a jeď. Není to daleko.“

„Teď na to zrovna myslím. A víš co, já pojedu. Díky, brachu“, a od srdce se Robert zasmál.

„Kdy je tam nástup?“

„Za dva dny, to bude asi problém, viď.“

„Problém? Ani ne. Zajedu domů, zjistím, co mi tam zbylo, vezmu si něco ze soukromého účtu a vyrazím. Pošlu ti pak pohled, jo,“ zavtipkoval Robert.

„Ha ha ha,“ vrátil mu to Patrik.

Robert sáhl a po bundě a vypadl mu na zem ten náramek. Nu, alespoň nějaká památka na to děvče. Jak to říkal ten recepční? Elisa Mikovská? Až se vrátí z té dovolené, tak jí zkusí najít a vrátí jí náramek. Třeba bude mít štěstí a bude mít ten jeho medajlonek. No, to by bylo teda štěstí, pousmál se spíš už pro sebe a vrátil ho do bundy…

Děvče moje, razíme. Uděláme si spolu pořádný výlet. Máme na to pár hodin, to spolu zvládneme, viď, povídal si se svoji Suzukou Robert. Její odpovědí byl nastartování na první pokus. Hodná holka, pomyslel si Robert. Jsi prostě nepřekonatelná… A vyrazil.

-----

„Eliso, pojď sem,“ volala mamka.

„Ano mami, už jdu.“

„Říkal mi Paul, že chceš jet na dovolenou.“

„No, asi ano.“

„Asi? Já myslela, že jsi rozhodnutá, takže jsem neztrácela čas a zabukovala ti na zítra krásný pobyt u moře.“

„Ale mami,“ vyděsila se Elisa, „to přece nejde?“

„A proč ne? Myslíš, že jsem si ničeho nevšimla?“

„Čeho jako?“, zeptala se opatrně Elisa.

„Jsi nešťastně zamilovaná, to přece poznám,“ usmála se matka.

„A-ha,“ uvolnila napětí Elisa.

„Nemusíš mi nic vyprávět, já vím, že to přebolí. Teď si jdi připravit věci, ať nezmeškáš letadlo.“

Elisa byla jak ve špatném snu. Není to všechno nějaké rychlé? Nejdřív večírek, podpatky, vůbec neví, kde má kabelku, pak ten motorkář, prapodivná noc a nakonec medajlon jako památka. Do toho Paul, co nemá čas a matka, která rozhoduje za ni. No, možná nejvyšší čas mít čas pro sebe a přemýšlet, co bude dál..

„Už jdu, mami a děkuji,“ políbila ji na její vrásčitou, ale věčně veselou a účastnou tvář. Je to zlato, ale pořád mě kontroluje..

Doufám, že mám všechno, kontrolovala si věci připravené u kufru.

„Mami, jak se vlastně jmenuje ta oblast, kam jedu?“

„Je to Bibione, zlato. Mělo by se ti tam líbit. Paní Millerová tam byla s přítelkyní loni v létě a moc si to tam chválily.“

„No, takže tam večer bude hrát dechovka,“ zavtipkovala ELisa, ale matka ji už neslyšela. Naštěstí. Určitě by pak zase poslouchala připomínky, jak je negativní..

Cesta v autobusu probíhala poměrně normálně. Kvůli dvěma starším párům museli stavět každou chvíli na benzínkách a občas pobrekávalo nějaké dítě. Ještě že je tady támhleta černovláska s tím milým klukem. On se na ni dívá celou cestu, div si hlavu nevykroutí…

„Ahoj, jsem Elisa,“ oslovila na jedné takové zastávce maminu toho kluka. Usoudila, že jsou asi tak stejně staré a klukovi nemohlo být víc než šest let. Dost možná už chodí do školy.

„Já Zuzana, říkala jsem si taky, že bychom se mohly seznámit“, usmála se na ni její nová prázdninová kamarádka.

„Čau kluku, jak se jmenuješ?“

„Robert.“

„Aha, hezké jméno. A jak ti říká maminka?“

„Bobe, jako tatínkovi.“

„A kdepak máte tatínka?“

„Ten je někde se svým druhým klukem.“

„Ty máš bratra,“ snažila se to pochopit Elisa.

„Jo, nevlastního.“

„Aha,“ pochopila konečně Elisa. Je to nějaký rozumbrada. Vůbec mu nepřijde divné, že je táta někde jinde, s někým jiným. Zuzana se na ni jen po očku podívala a pošeptala jí, že jí o tom bude vyprávět, až dojedou… Usmála se na ni, že to chápe a šla se osvěžit také.

Dojeli na místo…..

Zuzana se zamilovala….

Elisa…..