Johana stála před zrcadlem a zírala na sebe. Tak to jsem já ve svých vysněných svatebních šatech. Jsou bílé, s růžičkami kolem výstřihu, obnažená ramena, vypasovaný živůtek, dlouhá sukně. Ačkoli měla nádherný make-up a byla dnes vážně krásná, přece jen její oči byly temné, smutné a zapadlé. Prober se, holka, říkala si, je to tvůj svatební den…
Nasadila úsměv a šla do vedlejšího pokoje za Janou. Byla to její přítelkyně z dětství. Té ale neušel ten divný výraz.
„Co se děje?“
„Nic.“
„Vidím to, mě neoblafneš“, opáčila ona.
„Fakt nic, vdávám se, jsem šťastná.“
„To sotva.“
„Čekání na Patrika nakonec nevyšlo?“ Jen ony dvě věděly, co tahle kódovaná řeč znamená.
„Vyšlo… a vůbec, asi bychom měly jet, nemyslíš,“ zeptala se Johana.
„Ok ok, jedem.. stejně je mi divný, že jsi nechtěla velkou svatbu.“
„To není divný, nikdy jsem velkou nechtěla, vzpomínáš?“
„Máš pravdu, kdysi jsme se o něčem podobném bavily, ale to nám bylo proboha 14 let!!! Jsem si myslela, že sis to za ty roky rozmyslela.“
„Tak nerozmyslela.“
„Nechceš panáka? Jsi bledá.“
„Ne, upadla bych. Klepu se jak osika. Jako na školní akademii před lety, když jsem hrála krtka,“ snažila se to celé Johana zahrát do autu.
Obě se zasmály a pomalu kráčely k autu. Svéhlavá Johana trvala na tom, že do šatů jí bude pomáhat právě Jana a přiveze ji svým autem až na úřad. Žádná společná jízda se ženichem.
Ačkoli Johana nemohla v těch svatebních šatech řídit, podupávala nohama v rytmu brždění a přidávání plynu kamarádky. Dívala se z okna a sledovala ubíhající město. Její rodné město. Za poslední roky tu byla tak jednou za měsíc a vlastně jí ani moc nechybělo. Byla tu celá její školní minulost a láska z dospělosti – té nezralé. Kvůli ní utekla před lety do Prahy. On tu dávno nebyl, ale nebylo tu ani nic dalšího, co by ji sem táhlo.
„Stejně si myslím, že ti něco je,“ nenechala se odradit Jana.
„Není, věř mi. Myslíš, že budu šťastná?“
„S kým?“
„S mým manželem, přece.“
„Víš, zlato, že jsem ti nikdy nelhala a tak ti odpovím, že tě bude na rukou nosit. A vůbec, nebuď nervózní. Dneska to přežiješ a pak to bude jako těch posledních několik měsíců, co jsi mi popisovala. Co na tom, že ho neznám osobně, věřím, že jsi spokojená a když jsi tak rychle kývla na to, že si ho vezmeš, tak to asi musí být frajer.“
„Frajer to je, to máš pravdu. Je moc fajn.“
Jana zachytila ten divný tón, ale nechtěla dál kamarádku znejišťovat. Myslela si sice, že se zbláznila, když se po 6 měsíční známosti vdává, zrovna ona!, ale jelikož znala její úlety a měla svých starostí dost, tak to nechala plavat a přála své přítelkyni to nejlepší.
„Jsme tady,“ zastavila své vozítko Jana.
„Tak pojďme.“
„Mám tě ráda, víš to?“ řekla Jana.
„Vím a jsem ráda, že tě mám… vlastně jsi jediný člověk, který zná to hluboké i temné uvnitř… Komu jinému bych měla věřit?“
„Vážně to chceš udělat?“
Jenže odpovědi se nedočkala, protože se ozval matčin hlas: „Holky, kde jste tak dlouho?“
„Vždyť máme ještě čas, mami, nevyšiluj. Jsem z tebe nervózní.“
Johanina matka zrudla, ale věděla, že má Johana pravdu.
Tram dam ta dam, tram dam ta dam…
„Tak pojď, zlato, půjdeme,“ popostrčila Johanu Jana.
Johana se napřímila jako vždycky, když si chtěla dodat odvahu anebo zhluboka dýchat…
„Hele, kdo to je?“ ptala se zvědavá Jana nevěsty.
„Kdo?“
„Pavel má fakt pěknýho bráchu, jako by byli dvojčata.“
„Nemá bráchu.“
„A kdo je tamhleten chlap v černým?“
„Kde?“ špitla Jana cestou.
„Tamhle v rohu.“
Johaně se rozklepaly kolena. „Co ten tady dělá?“ ujelo jí.
„Tak kdo je to?“
„Ne ne nevím.“
„Nekecej.“
Johana si všimla mračícího se čela své matky a tak zrychlila… Postavila se vedle rozzářeného Pavla.
„Jsi nádherná,“ pyšně se na ni usmál.
Usmála se, ale na víc se nevzmohla… viděla tu otázku v jeho očích…
„Berete si tuto ženu.. slyšela jakoby z dálky..“
„ANO“
„A vy, berete si tohoto muže za manžela, budete ho milovat a ctít..“
Kdyby existoval způsob, jak změřit bledost a pobrat za to medaili, Johana by dneska tu svoji vyhrála. Od rána jí nebylo dobře a sama nevěděla proč. Tak teď to ví.
Jana, která už tušila průšvih, se posadila tak, aby viděla na toho neznámého, který Johanu tak rozhodil. Jeho napjatý výraz očekával její odpověď. Ruce měl zkřížené na prsou a jako ostříž ji pozoroval. Na co tam čeká, ptala se sama sebe Jana… pak se začal usmívat…
Ne, to ne, to bude… a v ten moment slyšela to tiché „NE“ u oltáře.
Viděla šustící šaty otáčet se, bledou Johanu jak nejistým, přesto rychlým krokem odchází ven.
Když Johana procházela kolem Jany, řekla jí, „dej mi klíče“ a ta jí je beze slov podala.
Venku Johana nasedla do jejího auta a mizela v dáli.
Nevěstina matka to nevydržela a rozbrečela se. Jana k ní přiskočila, aby ji zachytila, protože ten její manžel nebyl nijak dvakrát pohotový. Než ji posadila na židli, která měla patřit hrdé matce nevěsty, všimla si, že ten muž v černém zmizel.
„Prosím, prosím, počkejte tu u ní, musím ven. Zjistím, co se stalo,“ volala Jana na nějakého svatebčana.
Pavel tam pořád stál a nechápal, co se mu to stalo. Střídavě měnil barvu v obličeji, ale ta mu nevěstu nevrátí. Jana se na něj soucitně podívala a kdyby nebyla sama šťastně vdaná, tak by si ho na místě snad i vzala, ale teď jí zajímala její kamarádka a hlavně ten chlap, který za to všechno jistě mohl.
„Počkejte,“ volala venku na neznámého..
„Kdo jste?“ ptala se muže v černém Jana.
„To není důležité.“
„Tak pozor,“ výstražně si před něj o 20cm menší Jana stoupla, „to JE důležité. Právě řekla má nejlepší přítelkyně své NE u oltáře a já jsem 100% přesvědčená, že jste toho důvodem.“
„Možná.“
“Milý pane, tahle odpověď mě neuspokojí…“
„Tak to máte smůlu.“
„Jste drzý a ještě za všechno můžete,“ vztekle ho obviňovala.
„A taky za hladomor a bídu všeho světa, ne? Nechte to plavat,“ odpověděl a nastoupil do svého auta.
„Ok, omlouvám se, ale nejde mi to do hlavy. Celá ta svatba mi nešla do hlavy a teď tohle,“ pořád se divila Jana.
„Jedno vám ale prozradím, když jste ta nejbližší kamarádka,“ řekl jí již usazený a naklánějící se okýnkem ven. „Vsadím se, že jste o mně slyšela. Ona vždycky mluví a mluví pravdu. Vždycky je někdo, komu se svými city svěří. Třeba jste to byla vy?“
„To je pravda, ale vás…“ horečně přemýšlela Jana. „Vy jste, vy jste. Ne, pane bože, to jste vy?“
„Asi ano. To jméno je moje.“
„Žádné jsem neřekla, jen pane bože.“
„Ale řekla. Ale teď už vážně musím jet. Co jsem potřeboval, to jsem viděl a slyšel. Sbohem, paní.“
„Sbohem.“ Ani na kloudnou odpověď se samým překvapením nezmohla.
Jana stojíc na ulici ve svátečních šatech snažila se vybavovat detaily z kamarádčina života. Znala skoro všechny její partnery. O těch nedůležitých epizodách nemusela nic vědět, protože ani Johana sama si občas nepamatovala jejich jména. Ale on si byl tak jistý, že řekne ne a přitom se bál, aby řekla ano. Drzý, v černém. Najednou jí to došlo. Tohle není historie, teda není to tak dávná historie. To je ten chlap z mejdanu v létě. No nazdar. Proto si nemohla vzít Pavla. Ale to chápu. Co teď mám dělat? Johana je v trapu, nikomu nezavolá. Ježíš já jsem neschopná a už rychle vytahuje svůj mobil z kabelky. Ten Johanin totiž určitě zůstal v autě, když jely sem a může jí tedy zavolat. Matce ho totiž stopro nedávala.
„Zvedni to, sakra,“ nadávala do telefonu.
„Nooo, kde jsi?“
„Řídím.“
„To je mi jasný, slyším motor a muziku, ale ptám se, kde jsi?“
„Nevím.“
„Můžeš pro mě něco udělat?“
„Jo.“
„Zkus zpomalit a zajet ke kraji.“
„Proč?“
„Chci se tě na něco důležitého zeptat.“
„Máš tam mojí matku?“
„Ne.“
„Ok, dej mi 1 min.“ Johana odložila mobil do klína, už takhle porušovala dopravní předpisy, když volala za jízdy a handsfree tohle Janino auto nemělo.
„Stojím, co chceš vědět?“
„Je to on?“
„Kdo?“
„Ten v černém, ten co není Pavlův bratr, ale je mu podobný.“
„Koho myslíš?“
„Hele, kámoško, mám nervy na pochodu jako všichni dneska,“ zdůraznila Jana, „takže alespoň tohle mi říct můžeš.“
„Jo, byl to Petr.“
„A to kvůli němu sis nevzala toho Pavla, o kterém jsi mi vyprávěla, jak je úžasný a bohatý a skvělý?“
„Hmm.“
„Jsi se snad zbláznila!? Sakra, jak můžeš tohle udělat?“
„Mluvíš jako moje matka.“
„Ta ještě nezačala mluvit, vlastně ihned po tvém útěku omdlela, což se nedivím. Co tě to napadlo?“pokračovala Jana dál.
„Mě to jen tak nenapadalo. To mi .. přišlo mi to správný.“
„Já se z tebe zblázním. Jak správný?“
„Nechtěla jsem lhát.“
„Kde zas?“
„U oltáře. Nebudu ho milovat do smrti.“
„Ale to je normální, miluješ ho prvních pár let a pak žijete jako normální lidi.“
„Ale to já nechci.“
„Ty jsi fakt nenormální.“
„Možná.“
„Ne, promiň. Kde, jsi zlato, pro nás to taky není jednoduchý. Já už tu být nemusím, takže jedu za tebou. Kde jsi?“
„Někde u Staročeské restaurace.“
„Tos musela jet jako šílená,“ zděsila se Jana. „Vlez dovnitř, řekni si o stůl pro dva, ať nebudíš ještě víc pozornosti než určitě budeš, a počkej tam na mě.“
Jana zabavila klíče od auta Johaninýmu bratrovi, který nadával jako špaček, ale byl rád, že alespoň někdo ví, kde ta jeho pitomá ségra je a je v pořádku a schopná s někým mluvit.
Touhle ostudu nepřežiju, myslel si….
„Kde je ta nevěsta?“ ptala se Jana asi tak za 30min vrchního.
„Uklidili jsme ji do salonku, budila tu moc pozornosti. Myslel jsem si, že omdlí.“
„Moc vám díky. Přineste nám, prosím, dva panáky vodky a čaj. Anebo - dala si něco?“
„Zatím nic. Jen říkala, že musí počkat na nějakou kamarádku, což asi budete vy.“
„Napij se.“
„Nechci.“
„Pij, povídám.“
„Jsme tu autem.“
„Dneska to nevadí,“ opáčila Jana ztuhlé Johaně. „Šup. A je to.“
„Brrr, co to je?“
„Vodka,“ prohlásila Jana s ruským přízvukem.
Johanu to alespoň trochu rozesmálo.
„Tak co se stalo?“
„Nemohla jsem si ho vzít.. já..“
„Nemáš ho ráda?“
„Mám.“
„Tak co se stalo? Kdybych tě neupozornila na toho chlapa, tak jsme teď seděly obě u tabule a cpaly si břicha, ty bys byla vdaná paní a já šťastná svědkyně.“
„Děkuji.“
„Za co zase?“
„Že jsi mě zachránila.“
„Pane vrchní, ještě jednoho panáka – pro mě, jí už nic,“ křikla omráčená Jana na vrchního.
„Takže já za to můžu, to je super,“ lamentovala kamarádka, zatímco pomalu upíjela toho druhého panáka.
„Takže teď zpátky. Pavla si vzít nemůžeš, protože bys ho nemilovala. A je snad někdo, o kom si myslíš, že bys to dokázala celý život? Snad ne tamtoho chlapa?“
„Myslím, že ano.“
„Proč si ho nevezmeš?“
„Protože mě nechce.“
„No nazdar. Koho já to mám za kamarádku? Je zblázněná do někoho, kdo ji nechce. Vždyť jsi dospělá?!“
„Já vím,“ řekla smutně Johana a pomalu začínala slzet.
„No tak,“ pohladila ji Jana po tváři.
„Co se stalo? Nikdy jsi mi nevyprávěla detaily, jen ses tak před několika měsíci přišla vybrečet. Tak to udělej znovu a tentokrát mi k tomu prosím, přidej tu omáčku. Seš si jistá, že tě ten chlap v černým nechce?“
„Asi jo.“
„Asi? Ty to nevíš, jistě?“
„Jak jsi řekla, jsem dospělá a tak jsem jako dospělá usoudila, že nechce. Kdyby mě chtěl, tak mě nenechal odejít.“
„Jak dlouho to trvalo?“
„Měsíc.“
„Cože? Kvůli chlapovi, co ho znáš měsíc jsi schopná obrátit vzhůru nohama život všem kolem tebe?
Říkám ti, nejsi normální,“ šílela z ní kamarádka. „Podívej se na mě. Chceš ho pořád?“ snažila se to Jana trochu srovnat. Hmm a pokývání hlavou jí bylo odpovědí.
„No co s tebou?“
„Chci jet domů, jsem unavená,“ prohlásila najednou Johana.
„Tak pojď. Budu řídit.“
„Ale pila jsi!“
„Na to kašlu, necháme tu moje auto a zítra pro něj s mužem dojedu.“
„Ale co teď budu dělat? Ta ostuda!“
„Počkáš pár dní u nás.“
„A co tvůj muž a moje rodina?“
„Musí se s tím srovnat,“ rázně ukončila téma Jana.
Na Pavla si už žádná z nich nevzpomněla… asi to někdo urovnal.. tak to na světě chodí.
„Svlíkni se, dám ti moji košili. Sice ti bude krátká a široká, jak jistě víš, nejsem zrovna postavy tvarované jako ty, ale to je jedno.“
Johana se usmála. „Ještě že tě mám“ a objala ji.
„Neboj, já si to vyberu. Lehni si a zkus usnout.“
Jana mezi tím neváhala a zavolala kamarádovi na policii.
„Marku, stal se malér.“
„Bourala jsi?“
„Ne, je to horší.“
„Někdo umřel?“
„Ne, Johana utekla od oltáře.“
„Tomu nerozumím.“
„Já taky ne, vlastně nikdo, ale kvůli tomu nevolám. Potřebuju zjistit majitele jedný SPZ.“
„Vždyť víš, že to nesmíme nikomu říkat.“
„Vím, ty mi to neřekneš, ty mi to napíšeš – smskou.“
„Já se z tebe…“
„Já vím, ale proto mě máš rád, viď,“ šveholila do telefonu Jana a modlila se, aby ji její manžel neslyšel.
„Tak už to tam máš.“
„Jsi zlatíčko, pusu. Zavolám ještě.“
Takže ten Petr asi nebydlí daleko, žasla nad rychlostí policejního systému Johana a vytahovala svůj mobil. To není možný, ten chlap bydlí kousek od nás. Jak se mohli s tou Johanou potkat, když ona žije v Praze – no jo, mejdan, tam je jedno, odkud kdo je. Jana sedla do manželova auta a vydala se na adresu, kterou jí poslal Marek.
Hmm. Hezkej domek. Má tu psa… taky hezkej.
„Karlo?“
Aha, že by ženuška..?
Pes vztyčil uši a běžel k páníčkovi.
„Pojď sem, děvče, neskákej na mě, ušpiníš mě…“
„Hej,“ volala Jana přes plot.
„Co tady proboha děláte? Jak víte, kde bydlím?“ rozčiloval se Petr.
„Prostě vím. Pusťte mě dovnitř.“
„Proč bych to měl dělat?“
„Musíme si promluvit.“
„To si nemyslím. Už jsme spolu mluvili.“
„Ale já si myslím, že ano…“ a už se hrnula pootevřenou brankou.
„Karlo ne“… stihl zavolat na valícího se labradora.
„Auuu.“
„Omlouvám se, normálně mě poslouchá, ale nevím, proč na vás skočila.“
„Psi mě mají rádi, ale nějak to vaše děvče nepostřehlo, že jsme stejně veliké a když se opřela…“
„Spadla jste..chápu“ a překvapivě se Petr usmál.
Vida, pomyslela si Jana. Nemusí být tak zlej.
„Dáte si čaj?“
„Ráda; a něco k jídlu.“
„Co prosím?“
„Kvůli vám jsem přišla o svatební oběd, vypila dva panáky, řídila a ještě ukládala nevěstu do postele. Zasloužím si něco k jídlu.“
„Je jí špatně?“
„Jí i všem ostatním a to kvůli vám a mně.“
„Proč kvůli nám oběma?“
„Já jí upozornila na to, že tam stojíte, jinak by si vás nevšimla, a vy, protože kvůli vám si nevzala Pavla.“
Nadzvedl jen obočí a pousmál se.
„Ale to vůbec není k smíchu.“
„Je, slečno..“
„Jsem Jana.“
„Já Petr.“
„To už vím.“
Znovu nadzvedl obočí..
„Mám tu srnčí maso, dáte si?“
„Cože, máte tu kuchařku?“
„O nikoli, vařím nám sám.“
„Váš pes běžně žere srnčí? To ho posíláte samotnýho do lesa a on vždycky něco uloví, že?“ zavtipkovala Jana.
„Ale ne. Kamarád je myslivec, takže občas něco přinese a tak si s malým dáme, má to rád.“
„Máte syna?“
„Ano.“
„Kolik?“
„Jednoho.“
„Vy jste pěkně drzá, víte to?“
„Jo vím, a váš pes mě povalil a hrozně mi ublížil a teď máte povinnost mi říct úplně všechno.“
„Proč bych to měl dělat?“
„Jestli vám na té Johaně trochu záleží, tak to vyklopíte.“
Petr zpozorněl, sedl si do svého křesla zadíval se na Janu…
„Táák, co chcete vědět?“
„Všechno.“
„Úplně?“ a znovu se podíval.
„No, jelikož jen matně tuším, že s vámi kdysi spala, tak tohle můžeme vynechat. Co s ní budete dělat dál?“
„S ní? Nic.“
„Si děláte srandu, že? Jste ženatý?“
„Ne.“
„Tak si ji vemte.“
„To nemůžu.“
„Proč ne? Nechápu to.“
„Mám syna.“
„No a? Taky mám syna. Viděli se?“
„Ne.“
Nic, co by se nedalo během chvíle změnit, pomyslela si Jana.
„Tak proč to nejde?“
„Vy to nechápete,“ začal pomalu ztrácet kontrolu Petr. „Nemůžu si ji vzít, protože…“
„Noo?“
„Nechci se ženit.“
„Tak jo, tak si ji neberte. Máte jinou přítelkyni?“
„Ale to už…“
…“nezacházím daleko. Pomalu do vás začínám vidět, milý pane. Čeho se bojíte?“
“Já?“ zasmál se. „Nebojím se.“
„Ale bojíte… Kolik je malýmu?“
„4 roky.“
„Aha.“
„Co aha, nerozumím vám..“
„To nevadí, ale já tomu začínám rozumět. Vidím to jasně před očima. Takže vy jste se jednoho dne potkali, na tom mejdanu v létě, ona vám tím svým rázným krokem nakráčela do života, využil jste ji jednou v posteli, podle mě to víckrát nebylo, a pak jste se jen tak NÁHODOU přišel podívat, když se vdává.“
„Hmm.“
„Odkud jste věděl, že se vdává. A kdy? A kde? Nebyla to náhoda, že?“
„Dámo… nezdá se vám..“
„Ještě jsem neskončila. Vy ji chcete, ale taky nechcete nic měnit. Jenže to nepude. Nenajdete milejší duši, než je ona.“
„To vím.“
„Tak vidíte. Nepodrazí vás a i když se neviděli s malým, bude to ok, což asi tušíte taky, jinak byste se neobtěžoval na její svatbu. Tak o co jde? Máte ženskou – je to tím?“
„Trochu moc otázek, abych si snad vzal tužku,“ pokusil se Petr o vtip.
„Jestli ji opotřebujete, no problemo.“
„Vy jste teda pěkně rázná dámo.“
„Jen rozčilená. Mám rodinu a manžela a vím, že není sranda potkat někoho normálního a fajn.“
„Máte pravdu.“
„V čem zas.“
„Skoro ve všem. Jenže mám závazky.“
„Milenku.“
„No tak…“
„No tak co? Máte ji?“
„Ano.“
„Aha, tak proto mi říkala, že ji nechcete.“
„Ale to není pravda,“ netrpělivě vyskočil z křesla.
Tentokrát to byla Jana, kdo pozvedl obočí. Tohle vždycky dělala, když něco bylo jasné jí, ale Johaně ještě ne. Prostě některé věci věděla dřív, než ona. Byla taková. A milovala karty.
„Vyšlo mi to v kartách.“
„Co?“
„Že máte milenku. Před půl rokem ke mně Johana přišla a po letech chtěla vyložit karty. Bylo mi to divné, ale udělala jsem to. Vytáhla si pár úžasných karet a taky jednu špatnou. No, špatnou, váhavou.“
„A jak to souvisí s milenkou?“
„Víte, ona celý život, co se známe naprosto vždycky, když šáhla na karty, vytáhla červenýho spodka.“
„A to byla jedna z těch karet či co?“
„Ne.“
„Jak k němu tedy přišla?“
„Odložily jsme karty a ona si na něco vzpomněla a vytáhla jednu – jako poslední. Koukla na ni a povídá, neříkej mi, že je to červený spodek.“
„A byl?“
„Ano.“
„Věděla to ona, tenkrát, že ji máte?“
„Ano.“
„A vám není divný, že žijete sám, s klukem a psem v baráku, s nějakou cizí milenkou a člověka, tak tak tak nadpřirozenýho, pošlete domů?“
„Já…“
„Co vy? Vy už nic..“
„Takhle se mnou nemluvte…“
„Nebudu. Jsem na odchodu.. Jste poleno, pane. Až se vzbudí, tak jí řeknu, že jste mizera, co se schovává před životem a že je lepší vás nechat plavat.“
„To neuděláte!“
„Ale ano.“
„Říkám, že ne. Nejdřív si s ní promluvím…“
„A vy víte, kde je?“
„Tipuji, že jste ji před rodinou ukryla u sebe, takže jak tak koukám, právě jste dopila a jedem. Jedete přede mnou, já za vámi, až k vám.“
„A co když bude spát?“ vzmohla se na malý protest Jana.
„Nebude.“
„Ale jak to…?“
„Cítím to.“
„Cože, vy?“
„Ano… celou dobu, ale to není váš problém. Nestrpím už další vměšování.“
Tak jedem – pousmála se a znovu povytáhla obočí. Takže chlapec to cítí celou dobu. Zasloužil by si pořádné odmítnutí…
Když se blížili k Janinýmu baráku, nebyla si jistá, jestli udělala dobře. Už takhle je Johana rozčilená a ona jí toho frajera přiveze do baráku.
„Počkejte tady, připravím ji na tu vaši návštěvu.“
„Nikoho nebudete připravovat. Kde je?“
„V mé ložnici.“
„Kde to je?“ a hrnul se dál.
„Být tu můj manžel, tak…“
„Tak co, ukázal by mi to jistě sám..“
„Po schodech nahoru a první pokoj vpravo. Možná bude opravdu spát,“ zkusila to ještě Jana.
Pomalu otevřel dveře a uviděl ji sedět u okna. Pozorovala poletující sníh zpoza okna a byla stejně bledá jako ten sníh. Nevšimla si, že někdo vstoupil, ale když pod jeho kroky zavrzala podlaha, pomalu se otočila.
A s hrůzou otevřela oči.
Jana stála za dveřmi a poslouchala. Byla tak neopatrná, říkala si. Pustila cizího a zlýho chlapa do pokoje za nevěstou, její kamarádkou. Teda bývalou nevěstou.. Jsem taky blbá, nadávala si.
Žádné divné zvuky a výkřiky neslyšela, tak se uklidnila a šla do kuchyně. Udělám zatím čaj.. počítám, že za chvíli ho bude Johana chtít, říkala si.
„Ahoj.“
„Co tady děláš?“ vyplašeně se zeptala Johana.
„Přijel jsem si promluvit.“
„Viděla jsem tě tam. Přesně, jak jsi tenkrát řekl.“
„Já vím. Bylo to kvůli mně?“
„Jsi tak domýšlivý..“
„Já vím.“
„Možná bylo“
„To mi nestačí.“
„Tobě nikdy nic nestačí, ale ostatním to stačit musí. Takže teď i tobě.“
„Co teď budeš dělat?“
„Zastřelím se,“ pokusila se o vtip Johana.
„Je vidět, že jsi v pořádku.“
„Nejsem v pořádku,“ vyjela na něj, „ale toho si ty nikdy nevšimneš. Vidíš jen sebe a svoje pocity.“
„No tak, nerozčiluj se,“ snažil se ji uklidnit a vzal ji za ruku.
Odstrčila ji. „Co po mně chceš?“
„Nevím.“
„Nevíš? Tak proč jsi tady? Jana tě přitáhla?“
„No, přijela za mnou, to je pravda, ale přijel jsem sám.“ Nelíbila se mu ta její bledá barva, hlavně aby neomdlela.. s tím moc zkušeností neměl.
„A?“
„Chtěl jsem si jen promluvit.“
„O čem, proboha? Sám jsi viděl, nevdala jsem se.“
„To jsem viděl.“
„Co chceš víc?“
„Poznat tě.“
„To je vtip, ne? Ty si myslíš, že sem po pár měsících můžeš jen tak beztrestně nakráčet a chtít si popovídat v den, kdy jsem se měla vdávat a měla jsem teď být šťastnou ženuškou?!“
„Ale nejsi.“
„To vím taky,“ odsekla.
„Takže?“ Rozhodl se, že si nebude všímat jejího kousavého tonu, protože mu bylo jasné, že je na něj naštvaná.
„Chtěl bych, chtěl bych,“ a podíval se jí do očí, „poznat tě blíž.“
„Jsi neuvěřitelnej. A jak si to jako představuješ?“
„No, pro začátek by jsi mohla sundat tu naprosto nepadnoucí košili a vzít si na sebe něco jiného.“
„Nic tu nemám.“
„Ale já ano.“
„Jinou noční košili pro mě?“
„Ne, domácí oblek“
„Ty jsi nadobro zešílel. Přivezl jsi mi tvůj domácí oblek?“
„Ne tak docela, koupil jsem ho pro tebe v den, kdy jsi mi napsala, že máš rande s tím jiným klukem. Říkal jsem si, že kdyby přece jen, tak ho budeš u mě jednou potřebovat.“
Johana seděla jako opařená…
„Děláš si legraci?“
„Ne, zkus to. Nebudu se dívat.“
„A co pak?“
„Pak pojedeme koupit něco normálního na sebe…“
„Já mám jet s tebou nakupovat?“
„Jo, usmál se. A co chceš koupit?“
„No, třeba kabát, abys mohla ven.“
„Mám kabát. Doma.“
„Tak pro něj zajedem.“
„Nikam nepojedu.“
„Já tam zajedu,“ ozvala se Jana u dveří. „Uvařila jsem čaj a zrovínka slyšela poslední slova.“
„Máš tu snad moje klíče?“
„Máš tu kabelku, na úřad sis ji nebrala,“ opáčila Johaně kamarádka.
„Aha. Tak díky“ a usmála se.
Petr se po Janě jen podíval a pokýval.
„Budete tu sami, takže jestli jí zkřivíte vlas na hlavě, tak vás pak vlastnoručně zabiju,“ zahrozila směrem k Petrovi.
„Žádný strach.“
„Co se děje? Stali se z vás dvou nejlepší přátelé nebo co?“
Nikdo té její otázce nevěnoval pozornost, ale Jana s Petrem věděli, že teď zrovna hrají v jednom týmu a mají společný cíl.
„Tak jo. Souhlasím. Co bude pak, až se oblíknu?“
„Pojedeme do školky.“
„Ty jsi…,“ nedokončila Johana.
„Rozhodl, že si vyzvedneme malýho.“
Johaně to už nebral mozek a začínala se jí vůbec motat hlava…
„A dál?“ na víc se nevzmohla. Jestli jí chce totiž ublížit, tak si nemohl vybrat lepší den a lepší záminku než den svatební a vymlouvat se na malýho.
„A pak pojedeme na výlet. A pak k nám domů.“
„A jak se já dostanu domů od tebe, pokud náhodou na tohle všechno přistoupím…“
„Odvezu tě.“
„Ok. Stejně nemám nic jinýho na práci. Jen mi řekni, proč tenhle tyjátr?“
„Jaký?“
„Neříkej mi, že jsi čekal půl roku na to, abys mě seznámil se svým klukem?“
„A co jsem měl dělat jinýho, když jsi měla rande a pak ses neozvala?“
„Zavolat mi?“
„A zvedla bys to?“
„No, asi ano,“ znejistěla.. „nezvedla. Měl jsi to ale zkusit.“
„Bál jsem se.“
„A nebo mi napsat… cože, ty ses bál?“ Johana nevěřila vlastním uším . On jí právě přiznal, že se bál.
„A čeho, že mu ukousnu hlavu?“
„Ne, že tě bude mít rád!“
„Vždyť to by bylo normální!“
„Říkal jsem ti hned, že nejsem jednoduchej.“
„To sice ano, ale netušila jsem, že to bude tak komplikovaný. A co ta tvoje..“ nedokončila větu.
„Mám jen Karlu. S manželem odjeli do zahraničí.“
„A dál to nepokračuje?“
„Řekla mi, že si jí nevšímám tolik jako poslední měsíce, takže klidně může odjet a já si toho ani nevšimnu.“
„A?“
„Tohle tady přece nebudeme rozebírat..“
„Ale budeme. Máme čas. Máme ho spoustu, protože jak znám Janu, tak tu bude až tak za hodinu…
Proč jsi ji nevěnoval tolik pozornosti?“
„Myslel jsme na tebe.“
„Hele, tohle je vohraný.“
„Pro tebe možná, ale já to tak měl. Nevěděl jsem, co malej, nevěděl jsem, jestli si mám komplikovat život další ženskou.“
„A co teď?“
„Teď je to jedno – stejně je to zamotaný od samýho začátku.“
„Jak to myslíš?“
„No prostě, na tebe musím pořád myslet… celou dobu. I když jsem nechtěl. I když jsem byl zvyklej na svoji práci, na svůj styl, na někoho jinýho.“
„A proč,“ nedokončila větu.
„Už jsem řekl, bál jsem se.“
„Čeho?“
„Že se spálím jako s Péťovou matkou.“
„Ale já jsem přece jiná…“
„To mi už taky došlo.“
„Takže?“
Johana seděla v té šílené kamarádčině noční košili a nevěřila tomu, co se zrovna dozvěděla.
On ji chtěl, celou dobu. Jen nevěděl, jak to udělat.
Je tohle ten příběh, který si vysnila? Chce to vůbec zjistit? Jedno věděla jistě. Chce mít svoji novou rodinu a tenhle chlap ji to může dát. A hlavně ona JEHO chce celou tu dobu. A taky nesmí zapomenout na ty svoje živé sny. Byly to sice její svatební šaty, které ležely přes židli v pokoji, ale ženich u oltáře byl dneska rozhodně jiný, než který ji v tom snu z těch šatů svlíkal.
„Takže jedeme?“ zeptala se konečně Johana.
„Snad počkáme na tvoje oblečení,“ odpověděl a cítil tu změnu v jejím těle.
Začala se nahlas smát a on s ní. Jana, která právě táhla kufr s věcmi po schodech jen nechápavě kroutila hlavou. „Toho červenýho spodka vyhazuju, jasný! Vypadá to, že ho už nebudeš potřebovat, má milá.“